„Máte přímluvce…“

Sešla jsem se po čase opět s jednou (ne)obyčejnou ženou. Terku znám už mnoho let, moc si jí vážím a hodně pro mě znamená, když ji mohu vidět, jak žije svůj život s neuvěřitelnou pokorou a klidem. Poprosila jsem jí, jestli by s námi mohla sdílet příběh o tom, jak přišla o maminku a ona byla tak laskavá, že mi dovolila ho uveřejnit….

Tery, Ty jsi přišla o maminku, která zemřela na rakovinu. Kolik Ti v té době bylo?

Necelých 17.

Přičemž Ty máš ještě starší sestru a dva mladší bratry…

Nejmladšímu bylo v době, kdy mamka umřela, 5 let…

Jaký byl ten příběh předtím, než Tvoje maminka odešla?

Já jsem v té době neměla po nějakou dobu úplně přesné informace. To, co se děje, nám nebylo řečeno úplně brzo. Já jsem vlastně tu situaci zaregistrovala ve chvíli, kdy mamka začala chodit na chemoterapie a začaly jí padat vlasy atd. To bylo zhruba rok před její smrtí.

Vaši s vámi tedy předtím o té nemoci nemluvili?

Ne, možná se sestrou, ale se mnou moc ne.

Jak jsi pak toto období prožívala?

Ze začátku to celkem šlo, nepřipouštěla jsem si, že by to mohlo špatně dopadnout. Tomu jsem nevěřila až do poslední minuty, i když ona byla nemocná dlouho. Táta občas říkal, že to pravděpodobně nedopadne dobře, snažil se nás na to připravit, ale stejně jsem tomu nechtěla věřit.

Pamatuju si jeden zážitek z této doby. Mamka zřejmě v době té nemoci zažívala nějaký duchovní růst. Vím, že se začala víc modlit, víc začala chodit do kostela a vyprávěla mi, že se modlila zásvětnou modlitbu k Panně Marii, kde se člověk celý odevzdává. Ona mi to říkala s takovým nadšením a mě to hrozně děsilo, protože mi říkala, že má pocit, že díky tomu odevzdávání se jakoby noří do toho druhého světa, že je tam vtahována a já jsem z toho měla pocit „někdo nám ji bere“.  Tam mě začalo napadat, že je dost možné, že to nedopadne z lidského hlediska dobře…

Zdá se, že ona nějakým způsobem tedy cítila, že odejde…

Určitě to cítila. Ještě předtím, než měla metastáze na mozku a byla ještě schopná vnímat, mi říkala, že se do toho nebe těší. Ona už byla v takové fázi, že se prostě na ten věčný život těšila, i když nás samozřejmě nechtěla opustit. Byl to pro ni asi také velký boj. Nicméně v tomto směru odcházela dost v poklidu.

Ještě chci říct, že samotný její odchod z tohoto světa byl vlastně hezký, když se na to dnes zpětně dívám. Ten večer, kdy se to stalo, na tom nebyla vůbec dobře. Byla ale doma, a ještě ten den za ní byla doktorka, která jí dávala kapačku, mamka těžce dýchala a bylo vidět, že se něco děje. Na druhý den měla naplánováno, že jí táta odveze do nemocnice a já se ho ještě večer ptala, jestli ji tam neodveze hned, ale on řekl, že ne, až ráno. V noci nás přišel vzbudit, sešli jsme se u mamky a modlili jsme se u ní. Táta už musel tušit, k čemu to spěje. Byla tam i moje babička, její maminka a strejda, její bratr. Byli tam s námi také můj přítel, i sestřin přítel (později jsme si je vzali). Moje sestra u ní seděla a držela ji za ruku a pak popisovala, že ji v jednu chvíli stiskla a pak ruku povolila, a to byl ten okamžik, kdy zemřela. V tu chvíli pro mě nastal pocit obrovské prázdnoty. Je to naprosto nepopsatelný pocit.

Neumím si představit, jak hrozné prázdno to bylo. Vlastně mě ale teď napadá, že je pro mě hodně silné zjištění, že už tenkrát tam s Tebou byl Tvůj, dnes již, manžel a že prožil nejtěžší chvíli Tvého života s Tebou. To mi připadá nějak hrozně cenné.

Určitě jo. Nedokážu konkrétně popsat co, ale vím, že to v našem vztahu něco zvláštního zanechalo. On tam vlastně potom se mnou zůstal celou noc a za to jsem byla opravdu ráda.

Když tedy maminka zemřela, proběhl pohřeb a najednou jste zůstali s tátou sami…

Jo, potom to prostě muselo nějak fungovat. Se ségrou jsme byly už starší, takže díky tomu se to nějak zvládalo. Připadá mi, že takové ty praktické věci se zvládnou nějak vždycky. Mně jen postupem času mamka vždycky hodně chyběla v určitých životních meznících. Neměla jsem ji v žádném důležitém momentu toho dospívání – maturitní ples, maturita, svatba, děti… To je pro mě nejtěžší, že naše děti neměly už možnost ji poznat. Někdy mám pocit, že kdyby tady byla, byl by pro mě celý ten život v něčem o hodně jednodušší…

Jaký jste spolu s mamkou vlastně měly vztah?

Já myslím, že dobrej, i když z mého pohledu si mamka víc rozuměla se starší sestrou, víc si spolu povídaly a myslím, že sestra i o té nemoci věděla dřív. Nikdy jsme spolu ale nijak nebojovaly a měly jsme hezký, klidný vztah.

Ještě mi tak přichází na mysl, že i když jsem Tvoji maminku neměla možnost osobně poznat, měla jsem vždy pocit, že ve farnosti ji hodně lidí znalo a mělo rádo…

Ano, ona učila náboženství, studovala i katechismus na vysoké škole a pak se vlivem okolností dostala k tomu, že se stala ředitelkou církevní mateřské školy.

Já jsem Tě totiž v té době vlastně už znala, věděly jsme o sobě, jezdily jsme do stejného centra pro mládež, ale to, že Ti zemřela maminka, jsem se vlastně dozvěděla úplně náhodou a přiznám se, že to pro mě byl dost velký šok a vůbec jsem nevěděla, jak se k Tobě mám vlastně chovat. Jak jsi to cítila v obecné rovině? Jak se k Tobě, potažmo k vám, pak lidé, ať už rodině nebo vrstevníci zachovali?

Víš co, chovali se k nám moc hezky, přecijenom jsme byli ti, kdo přišli o maminku a dost nám i pomáhali. Všichni se opravdu snažili, ale fakticky takovou tu pomoc, kterou skutečně potřebuješ, prostě není možné dát. Nejvíc mi utkvělo v hlavě, a co si zřetelně pamatuju je, že když jsem ráno po maminčině smrti volala našemu známému knězi Michaelovi, že mamka zemřela, tak mi řekl: „Máte přímluvce.“ Místo toho aby omílal kde co, tak mi řekl tato dvě slova, a to ve mně nějakým způsobem zůstalo. Hodně mě to zasáhlo a utkvělo mi to v paměti. Jde o to, že je to prostě pravda. Ona tady sice fyzicky není, ale dost často vnímám, že tady nějakým způsobem působí.

Naposledy se mi to připomnělo, když švagrová chtěla přihlásit syna do školky. Byla z toho dost nervózní. Ředitelka v té školce viděla naše příjmení a vybavila si, že naše mamka byla její kamarádka, a nakonec se synovec do školky dostal. Ono se to zdá jako taková blbost, ale já v tom pořád vnímám nějaké působení té naší mamky, i když je to třeba v každodenních maličkostech, prostě vím, že tu s námi nějak je, že na nás pořád dohlíží, jen jinak, než kdyby tu s námi byla fyzicky. A nějak mám pocit, že může i prožívat to, co mě mrzí, že ji naše děti nepoznali.

Když mluvíš o té školce, připadá mi opravdu takové symbolické, že Ty i Tvoje sestra pracujete jako paní učitelky v mateřské školce. Ty dokonce v té stejné, kde bývala ředitelkou Tvoje maminka. Mám skoro pocit, jako kdyby její odkaz alespoň v tomto smyslu dál žil s vámi.

Když to tak říkáš, je hezké na to takhle pomýšlet. Pro mě je hodně silné to, že v té naší školce stále ten její odkaz cítím.

Ztrátou Tvojí maminky jsi o hodně přišla, ale zároveň jsem slyšela, že vnímáš taky určité obohacení v tom, že ji máte v nebi jako přímluvkyni.

Ano, ztratila jsem takovou velkou oporu tady na tomto světě, a to mě hrozně mrzí, že nemůžu prožívat ten svůj dospělý život s ní, ale na druhou stranu jsem třeba nikdy nepochybovala o tom, že Bůh existuje skrze to, že já silně věřím že mamka někde je a cítím v jistém smyslu její přítomnost. Jak by to bylo jinak možné, kdyby neexistovalo to místo, kam po smrti odejdeme? Já věřím, že je u Boha, a že se tam jednou všichni sejdeme.