Raduji se z maličkostí

První rozhovor v rámci hovorů s ženami, které prožívají své obyčejné životy, které jsou ale plné neobyčejných věcí. Monika, maminka dvou dcer, si se mnou povídala o tom, jaké to je vychovávat děti v církevním prostředí po rozvodu sama.

Moni, můžeš nám na úvod říci něco málo o sobě?

Vyrůstala jsem v katolické rodině, jsem nejstarší ze tří sourozenců. Po gymplu mě to táhlo do pomáhající profese, vystudovala jsem Jabok a potom jsem vystřídala různá zaměstnání v sociální oblasti.

Strávila jsem rok v Irsku s mým tehdy budoucím manželem a pak jsme se vrátili zpět do Čech a po roce znovu odjeli do Irska, tentokrát na téměř dva roky. V té době jsem byla ráda, že jsem se vymanila z rodiny a nemusela chodit do kostela. Bylo to pro mě v té době vlastně takové vysvobození. Potřebovala jsem se osamostatnit. Už v tom Irsku jsem ale vnímala, že mi chybí společenství. V nedalekém kostele jsem objevila folkové mše, kam jsem začala chodit. Dávalo mi to něco, co jsem v té době potřebovala, ale k tomu, abych to tak mohla cítit, jsem nejdříve potřebovala ten odstup. Tam byl vlastně počátek takové mé dospělejší víry.

Jenže Jirka, se kterým jsem tehdy chodila, a se kterým jsme se později vzali a máme spolu dvě děti, věřící nebyl a není a bylo to téma, o kterém jsme spolu nikdy moc nemluvili. Ale nebylo to tak, že by byl proti. Když jsme spolu chodili, občas se mnou zašel na mši a svatbu jsme měli v kostele. Také souhlasil se křtem obou dcer. Postupně ale z jeho strany došlo k úpadku, už jsme spolu do kostela nechodili. Nevnímala jsem to tenkrát jako problém, narodily se nám dvě dcery. Já jsem v té době normálně chodila do kostela, brala jsem to jako něco, co patří k mému životu, ale nijak jsem víru intenzivně neprožívala. Byl to vlastně takový zvyk. Brávala jsem sebou i dcery, ale Postupně jak rostly, ptaly se, jestli nemohou zůstávat doma s tatínkem, v kostele je to nebavilo.

V tomto období vznikala i velká dilemata ohledně dětí. Tatínek zůstával v neděli doma a dětem se tak do kostela nechtělo. Bylo pro mě hodně těžké najít způsob, jak tuto situaci řešit a musím říct, že jsem tenkrát neměla možnost tuto záležitost s nikým sdílet. Nakonec jsem se rozhodla starší dceru, která odmítala do kostela chodit, nenutit. Vlastně dodnes je to téma – jak uchopit chození do kostela. Já sama jsem tam v dětství chodila, protože se prostě v neděli do kostela chodí, jenže jsem neměla na výběr, rodiče do kostela chodili oba.

V začlenění do společenství mi hodně pomohlo předškolní náboženství v naší farnosti, kam jsem s dětmi chodila. Hodně mi to otvíralo oči do směrů, o kterých jsem dříve nikdy nepřemýšlela. Skrze děti jsem toho hodně poznala a seznámila jsem se s maminkami, které taky chodily do kostela a se kterými jsem si mohla povídat nejen o výchově dětí, ale i o víře. Měla jsem pocit, že máme dost věcí společných a mohu o nich mluvit, když chci. To si myslím, že byla další fáze toho, kdy se mi Bůh dával poznat.

Ohledně chození do kostela jsme prošly s dcerami různými fázemi. Jeden čas jsem je i nutila, ale vůbec to nedělalo dobrotu. Starší dcera po mě v kostele lezla, já jsem se styděla a koukala na ty dokonalé křesťanské rodinky, které tam vedle mě spořádaně sedí a chodí do kostela všichni společně. To je pro mě někdy doteď dost těžké vidět, i když jim to samozřejmě moc přeju a kolikrát jim žehnám a modlím se za ně. Po nějaké době jsem tedy nucení přehodnotila. A nyní to mám tak, že je pro mě vztah s Bohem hodně důležitý, v kostele cítím Boží blízkost a chodím tam hrozně ráda a řekla jsem si, že půjdu prostě příkladem a nechám dětem svobodnou vůli. Ony samy si na to musí přijít, jak to vlastně mají. Já se za ně modlím, aby si je Bůh na svou cestu přitáhl.

Chtěla bych se vrátit k tomu, jak to bylo později s vašim manželstvím. Dnes jste rozvedení. Hrály roli rozpory ohledně víry?

Ne, ale my jsme neměli rozpory skoro v ničem. Jednoho dne Jirka přišel a řekl, že už mě nemiluje a odchází. Já jsem z toho byla překvapená. Neměla jsem tušení o tom, co v sobě řešil. Nechápala jsem, proč to neřešil v době, kdy to řešit šlo. On mi ale říkal, že se o to snažil. Z toho, co říkal, jsem ale nevytušila, jak moc je to pro něj závažné. Nikdy by mě nenapadlo, že přemýšlí o tom, že chce odejít. Byla jsem z toho hodně špatná, a ještě dva roky po jeho odchodu jsem doufala, že se vrátí.

Jak dlouho jsi, Moni, rozvedená?

Vlastně právní moc byla nabyta až teď v lednu-únoru, ale odešel už 4,5 roku zpátky. Postupně se to uzavírá. Asi rok zpátky se mi to podařilo přijmout a učím se s tím takto žít. Jenže civilním rozvodem se pro mě zas až tak moc nemění. Modlím se, aby se děla Boží vůle a modlím se za něj, aby zakusil Boží blízkost. Dlouhou dobu jsem vůči němu měla velkou lítost a nedokázala jsem se ani naštvat.

Jak se cítíš ve farnosti, v církvi? Tvoje situace z hlediska církve vůbec není jednoduchá, vlastně jsi sama, rozvedená. Jak se k Tobě lidé chovají?

Manželovým odchodem jsem si sama pro sebe začala ve vztahu k Bohu žít tak, jak jsem chtěla, což vnímám jako obrovské pozitivum. Jemu nebyly projevy víry příjemné a já jsem stále dělala kompromisy, které ale pro něj nebyly viditelné, protože jsme se o tom neuměli bavit. Jeho odchodem se pro mě otevřely možnosti – přednášky, mše ve všední den, modlitební společenství. To modlitebko začínalo v té, pro mě těžké, době a já jsem za něj moc vděčná, učím se tak modlit ve skupině. To vnímán jako jeden z velkých darů. Je to pro mě ohromně posilující. Můžu si tam povídat i o svém prožívání víry. Přicházela jsem tam s tím, že jsem sama, hned jsem to tam řekla a všichni mě tak od začátku berou. A musím říct, že jsem nezažila jediného člověka, který by se ke mně choval s nějakým odstupem. Možná že to i spousta lidí neví. Jednu dobu jsem toužila vykřičet to do světa, aby to lidé věděli, protože občas jsme se třeba po nábožku s Jirkou potkali při předání dětí, stáli tam společně, povídali si a to bylo takové zvláštní a nepříjemné. Vypadali jsme jako rodina, ale tou dobou už to tak nebylo. Do  kostela chodí víc mainek s dětmi bez tatínků, mě brali jako tu, která chodí do kostela a má muže doma, ale ono to tak nebylo. Na druhou stranu jsem to nechtěla vykládat každému na potkání. Byl to takový rozpor uvnitř mě. Začala jsem přizpůsobovat život naší rodiny i farním akcím. Začala jsem jim dávat prioritu a důležitost. Začala jsem se cítit být více součástí farnosti.

Společenství Ti tedy pomáhá v růstu a pocitu přijetí. To slyším moc ráda…

Mám tady kamarádku, se kterou nás dal dohromady Skřítek (pozn. bývalý kaplan ve farnosti). Věděl, že řešíme podobné věci. Byl to „majstrštyk“. Cítím s ní velké propojení a hodně věcí můžeme společně probrat. Můžeme mluvit o tom, že jsme samy, jak to prožíváme s ohledem na nerozlučitelnost manželství v pojetí církve. Také o tom, že také máme potřebu nezůstat samy navždy, což je velké téma. Najít si někoho nového není tak jednoduché jako ve světě mimo církev. Lidi mimo církev to vidí jasně – rozveď se a najdi si někoho jiného, s kým budeš šťastná. Ano, ale pak mám třeba velká dilemata ohledně anulace (pozn. zneplatnění sňatku). Mně samotné to zatím nedává úplně smysl. Nechci vymazat to, co jsme spolu prožili. (pozn. pokud se rozvedený v církvi znovu sezdá, nemůže chodit ke svátostem). Zatím to nechci řešit, doufám, že pokud to přijde, Bůh mě tou situací provede.

Jak se Bůh projevuje v Tvojí situaci? Máš s ním nějaké zážitky, které Ti pomáhají všechno to těžké překonávat?

To je dobrá otázka. Já mám pocit, že posledních pár let, co si víc uvědomuju, že můžu v duchovní oblasti dělat cokoliv, tak se hodně zaměřuju na běžné věci – třeba mít radost z maličkostí. Snažím se zužitkovat to, že jsem prošla něčím těžkým. Začala jsem děkovat za vše a všímat si úplných drobností. Moc ráda zpívám a znám hodně „kostelových“ písní. Fascinuje mě, že když mi přijde nějaká píseň na mysl, tak přesně vyjadřuje to, co cítím nebo potřebuju zrovna slyšet. To mi připadá, že jsou Boží doteky. Tohle sama nevymyslím, nenaplánuju si to. Prostě to samo přichází. Párkrát jsem zažila, že když jsem si zpívala „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtížení“, tak jsem cítila obrovskou úlevu. Pro mě jsou písničky takovou střelnou modlitbou. Taky moc ráda, když ráno vycházím ven, zhluboka se nadechnu a řeknu si, jaká je to všechno kolem nádhera, a to může svítit slunce, být po dešti nebo mrazivo.

Já z toho cítím, že k Tobě Bůh promlouvá jazykem, kterému dobře rozumíš – skrze písně. To je krásný způsob vzájemné komunikace… Je ještě něco, co bys chtěla na konec našeho rozhovoru doplnit?

Cítím obrovskou vděčnost za to, když jdou holky se mnou na mši. Když jsem šla s dcerou poprvé ke přijímání, cítila jsem obrovské dojetí. Věřím, že děti cítí, že víra v Boha a chození do kostela je mou součástí. Občas vzejde i něco od nich, třeba že chtějí jít do nějakého kostela, a to jsou krásné okamžiky.