Čas slézt z kola

Pár dní zpátky jsem byla na setkání dobrovolníků jedné poradenské platformy, se kterou spolupracuji. Byla tam i Katka Lachmanová (možná ji z křesťanského prostředí znáte), která nám pomáhala rozebrat některé typy dotazů z psychologického a duchovního hlediska. To, co říkala, mi zrovna nějak hodně rezonovalo a nejvíce mi utkvěly v hlavě dvě věty. Jednou z nich bylo, že v této době máme chránit především svoje srdce a zůstávat milosrdní, s čímž souvisí i to, že máme zůstávat napojeni na zdroj pramenité vody – na Boha.

Téma zdrojů, ze kterých já sama čerpám, je pro mě aktuální velmi. Uvědomila jsem si, že je potřeba i sledovat, jestli se voda mého zdroje nekazí nebo jestli náhodou nevyschla.

Mým primárním zdrojem je Bůh a snažím se od něj čerpat tak, abych měla i co posílat dál. Podstatné ale také je, zda načerpanou „vodou“ pak zalévám úrodnou půdu, trní nebo dokonce kameny. Někdy se může i stát, že po nějakou dobu je půda, o kterou se starám, velmi úrodná, ale po určité době už neplodí.

Přesně to jsem teď začala cítit u akce, kterou jsem měla na starost snad 8 let. S kamarádkami jsme dali dohromady bazar dětského oblečení. Začinaly jsme na koleni, všechno bylo zprvu formou takového pokusu-omylu, ale po osmi letech z toho už byla v naší městské části dobře známá akce, na kterou se hodně maminek těšilo, ale na kterou se těšily i kamarádky, které se mnou na bazaru spolupracovaly. Vnímala jsem v ní i preeavangelizační prvek, protože jsme na bazar vždy zvaly lidi z naší městské části do Komunitního centra, kde měli možnost vstoupit do kostela, do křesťanského prostředí.

Měla jsem pocit, že buduju něco pro Boha, že je to vše dobrá věc a myslím, že to tak i dlouho bylo. Na posledním bazaru jsem si ale všimla zvláštní „drobnosti“ ve chvíli, kdy holky začaly poradu beze mě. Do celé akce, organizace a života bazaru vstoupilo moje EGO. Najednou se ve mně začaly rojit dost vzteklé myšlenky, které se točily okolo toho, proč se radí beze mě – copak to mají na starost? Když jsem pak vnitřně nasupená už měla možnost se k holkám přidat, řešily se návrhy na vylepšení a ve mně to křičelo: „Není to už dobrý dost?“

Když moje vášně přešly, začal ve mně hlodat pravdomluvný hlásek, který mi říkal: „Víš, co ze všeho nejvíc nenávidíš? Když někdo už nemůže, ale stejně zůstává u vesla jen proto, že neumí to veslo předat. Ani když už je pro něj třeba spíš břemenem.“ Začala jsem se ptát sama sebe, jestli můj pramen nevyschl. Proč neposunout veslo někomu, kdo přijde, znovu pole zorá a nalije do něj novou vláhu? Vnitřní hlas ale křičel: „Děláš si srandu? Strávila jsi tím spoustu let života a teď to jen tak ukončíš? A co když to nikdo nepřevezme? A nebo hůř? Co když to někdo převezme a bude to dělat ještě líp, než ty?“

Bylo těžké překonat všechny tyto hlasy, o kterých jsem usoudila, že nejsou tak říkajíc „shora“. Nastal čas předat žezlo. Sesednout, umenšit se. Dát prostor jiným. Bazar bude žít dál, jen už ho nebudu mít na starost já, z čehož mám nakonec velkou radost a co víc – cítím úlevu. Snad proto, že jsem nakonec dokázala ustoupit. Kdybych to neudělala, asi by to nedopadlo dobře. Neměla bych na organizaci jednak čas a druhak už nejsem ten správný člověk, který by ho měl vést.

Beru si z toho pro sebe ponaučení, že ne vždy je tou správnou cestou vytrvat… Někdy je to právě naopak. Někdy je prostě potřeba slézt z kola dřív, než dopadnete tvrdě na zem…