Hodný a zlý vlk

V sobotu jsme s dalšími deseti ženami vyrazily na třetí etapu poutní cesty Blaník- Říp. Vedla z Českého Šternbeka do Sázavy a byla to opravdu nádherná trasa. Přestože si celou cestu povídáme, hlavou mi vždycky běží spousta témat, která se pak různorodě v mé hlavě přetváří během jednotlivých desátků růžence, které se v rámci zastávek modlíme.

Tentokrát jsem toho měla v hlavě a na srdci opravdu hodně. Noc před poutí se mi zdál sen o tom, že jsem udělala něco opravdu špatného a někdo mě při tom nachytal. V tom snu jsem pociťovala strašné výčitky svědomí, a dokonce jsem se s nimi i probudila.

Nemohla jsem se od toho pocitu odpoutat, přestože se jednalo jen o sen. Bylo to zvláštní téma, neměla jsem možnost o něm s někým mluvit, a tak jsem se snažila dopátrat se podstaty toho, proč mě nějaký sen tak rozrušil, sama.

Jeden kamarád kněz mluvil jednou o tom, že v sobě každý máme dva vlky. Zjednodušeně řečeno jeden je zlý a druhý dobrý. Záleží jen na nás, kterého budeme krmit. Nevím, jestli to tak máte taky, ale já si přítomnosti toho nedobrého vlka sama v sobě jsem velmi silně vědoma a někdy je mi zatěžko nechávat ho hladovět. Občas bych mu ráda hodila alespoň takovou malou kost… Vím ale, že by loudil další kosti a že by byl pak příliš silný a nedokázala bych ho ovládat. Už se mi to stalo. Proto se ho snažím nechávat vědomě hladovět. Ten sen jako kdyby mi ukázal, co by se stalo, kdybych zlému vlkovi (znovu) házela kosti, kam by mě to zavedlo. Zničilo by mě to.

Už jako holka jsem vnímala, že mám tendence snadno sklouzávat ke krmení zlého vlka. Někdy mě přemohl, jindy jsem mu odolala. Nikdy to pro mě ale nebylo snadné a stále není. Někdy se mi nechce krmit toho hodného, připadá mi to nějak pracné a otravné a raději bych byla spíš s tím druhým vlkem.

Chci tím říct, že snaha být dobrým člověkem není zadarmo. Zdá se také, že čím víc se snažím o skutečné dobro, tím víc zlý vlk kňučí a prosí, tím víc se mě snaží přivábit. Zkouší to nejrůznějšími způsoby, občas se vydává za toho hodného, aby mě ošálil, jindy mi vyhrožuje zlověstným vrčením, někdy se lísá…

Vždycky jsem si přála mít v sobě jen dobro, život by byl tak nádherně jednoduchý, zdálo se mi… Na pouti jsem ale prožila pocit, že právě ten boj o dobro proti zlu má svůj význam. Mám možnost volby, nejsem předem naprogramovaný stroj. Jsem svobodný člověk.

A já vím, co chci – denně se rozhodovat pro dobro, i za cenu toho, že mi to někdy jde vlastně ztuha, že se k tomu musím nutit. Věřím, že moje klikaté a hořce vybojované cestičky vedou směrem, který vede k cíli. Toho se chci držet a na tom mi záleží.