Jak to všechno začalo? Odpovědí na mou otázku…

Včera jsme s Vaškem vkročili do nového dobrodružství 😊 Začali jsme totiž náš první „běh“ příprav na manželství v naší farnosti ve spolupráci s naším (farářem) Radkem.

Je to pro mě pořád trochu neskutečné, že k tomu nazrál čas. Popravdě řečeno, vždycky jsem si moc přála něco takového dělat, ale museli jsme počkat na několik věcí.

1. Až na to budeme oba připravení

2. Až dostaneme jasný impuls shora

3. Až se dostaneme do bodu, kdy to naše manželství unese

Na přípravě se nám sešlo šest párů a bylo to hrozně hezké, být tam s těmi čerstvě zamilovanými lidmi, kteří chtějí začít společný život. Moc se těšíme na každé setkání s nimi, na každé téma a společné povídání o něm.

Možná jsem to už zmínila v některém z mých předchozích článků, ale musím zde dodat, že my jsme s Vaškem pořádnou přípravou na manželství, která je v katolickém prostředí vlastně povinná, úplně neprošili. Sešli jsme se jen dvakrát s naším oddávajícím knězem a řekli si nějaké detaily spíše ohledně obřadu. Mockrát jsme společně přemýšleli nad tím, jak by to asi vypadalo, kdybychom tenkrát udělali jiné rozhodnutí a příprav se účastnili. Vzali bychom se ten rok? Nerozešli bychom se třeba na nějakou dobu? Otevřela by nám příprava oči ohledně problémů, které jsme už tenkrát měli? Kolik strastí bychom si ušetřili, kdybychom už tenkrát před svatbou přišli na to, co děláme blbě?

Odpověď nám zůstane skrytá, protože nevíme, co by bylo kdyby. Došli jsme ale k tomu, že i když nám spousta věcí chyběla, milion věcí jsme neuměli, naše komunikace byla tragická a naše osudy často bolestné, byl a je to náš příběh. Jak jsme si říkali včera na přípravě, nejlepší věci se nám dějí v době, kdy o nich vlastně ani nevíme. Stejně, jako když Bůh uspal Adama a v jeho spánku vyňal žebro, ze kterého stvořil jemu rovnou bytost, která mu od té doby stojí po boku – ženu. I v našem životě se děli nejlepší věci, i když jsme je v danou chvíli nebyli schopni vidět. I díky nim jsme totiž včera mohli začít tuto naši novou cestu.

Na jednu otázku ale vlastně odpověď znám, protože mě provedla mnohými situacemi během našeho manželství, ale vlastně už i před ním a i dnes mi příběh, který vám dnes chci vyprávět občas přijde na mysl. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že jsem si měla Vaška vzít. Tuto jistotu jsem získala už před mnoha lety a provedla mě vším, co jsme s Vaškem společně zažívali. Tím dobrým, i tím zlým.

Když mi bylo 16 let, byla jsem docela ztracená. Řešila jsem otázky, co vlastně od života chci a kam směřuji. Nevěděla jsem, co si mám vybrat, kterou cestou se dát. Měla jsem pocit, jako by ve mně žili dvě různé bytosti a každá chtěla něco jiného (to se mi občas stává ještě teď 😊). Jednou jsem trávila zase nějaké prázdniny v centru pro mládež na Příchovicích a opravdu jsem nevěděla co se sebou. Jednoho večera jsem šla do kostela, kde byla vystavena monstrance. Klekla jsem si před oltář a ponořila se do modlitby. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal, jaká cesta je pro mě ta správná, co mám v životě udělat, v čem mohu být nejvíce prospěšná, co by si ode mě přál… Po krátké chvíli jsme začala cítit teplo u srdce, měla jsem pocit, jako by se ho někdo dotýkal… Nedokážu vysvětlit ten pocit, ale v tu chvíli jsem prostě věděla, že si mám vzít Vaška. Byla jsem si naprosto nezpochybnitelně jistá, že se vezmeme, a že máme být spolu. Jenže zvláštní bylo to, že v té době, kdy jsem toto prožila, jsme se jen znali. Nebyli jsme dokonce ani kamarádi, jen jsme o sobě věděli, a navíc byl Vašek tou dobou s někým úplně jiným.

To, co jsem zažila, jsem si nechala pro sebe. Bylo těžké to pochopit, připadalo mi to hodně zvláštní, neměla jsem tušení, jak by k tomu asi mohlo dojít, když ten člověk, o kterém jsem nyní věděla, že si ho mám vzít, sotva tuší, že existuji…

Ale výsledek znáte 😊. Od té chvíle jsem si byla jistá, že mým posláním je život v manželství a Bůh to skutečně zařídil tak, že mi poslal do cesty toho konkrétního člověka, o kterém mi už předem řekl. Myslím, že spolu máme na tomto světě nějaké poslání, myslím, že si máme vzájemně pomoci překonávat naše temnoty, myslím, že stojí za to si každý den připomínat, že manželství je obrazem Boží lásky, a že je zároveň velkým darem, který díky Jeho lásce můžeme dnes prožívat.