Něco za něco?

Hledám slova, kterými bych začala dnešní článek… Většinou se ptám na konci, ale dnes se mi otázka formuluje už na začátku – Stává se vám někdy, že se dostanete do fáze, kdy zpochybňujete svá rozhodnutí, že máte někdy pocit, že o něco usilujete a ono se to prostě pořád nedaří nebo vám to přímo uniká pod rukama?

Já jsem takový pocit měla tento týden. Nazvala bych to až takovým pocitem deziluze. V jediný den se namíchal koktejl mnohonásobného zklamání. Zejména to pramenilo z toho, že jsem zjistila, že jedna pracovní pozice, o které jsem si dlouho myslela, že bych se na ni hodila, jen nebyla volná, najednou volná byla, ale ne pro mě. I když z racionálního pohledu nebylo snad ani reálné, abych se o ni ucházela, vždy jsem myslela, že bych mohla dostat alespoň šanci, ale nedostala… Tím se začalo zaplétat klubíčko pochybností. Proč jsem ji nedostala? Co dělám špatně? Nejsou vlastně všechny moje rozhodnutí o tom, kam dál půjdu nějak nedomyšlená? Co když se vždycky rozhoduji špatně? 

Nezůstalo jen u toho, na nedělní mši syn strašně zlobil, holky celý zbytek dne neskutečně prudily a já uvažovala dál: „Tak jsem ještě ke všemu tak špatná matka? Snažím se svůj pracovní život přizpůsobovat tak, abychom to všechno zvládali a pak to nemá žádný efekt?“

Dokonale jsem se zacyklila v pocitu, že všechno dělám špatně. A upřímně – přemýšlela jsem o tom, jestli se vůbec nějak posouvám a jestli někdy dostanu tu „svoji šanci“…

Prostě na mě padla depka. Říkala jsem si, proč to tak prožívám? Co se stalo tak zásadního, že se takhle hroutím? Samozřejmě, moje psychika už dlouho visí na vlásku vlivem kombinace práce, školy a rodiny, ale tohle bylo jiné… A k čemu jsem došla?

Napadlo mě, že si pořád tak nějak myslím, že v životě je to „něco za něco“ – ale ideálně podle mých pravidel. Já bych si vlastně tak nějak představovala, že když se fakt snažím žít co nejlépe, tak prostě ten život se bude vyvíjet podle toho, jak mně se zdá, že je pro mě nejlepší. Pořád vlastně čekám, že dostanu nějakou odměnu, kterou jsem si vybrala. Něco jako když sbírám body na věrnostní kartičce a pak si za ně pořídím to, co se mi nejvíc líbí… Naprosto mi uniká souvislost mezi tímto a věčným životem. Jestliže už toužím po odměně, neměla bych si uvědomovat, že  přijde po tomto životě a nesoustředit se tolik na to, co se cení tady na tomto světě?

Moje skvělá dlouholetá kamarádka mi říká, že jsem na sebe přísná, když mluvím o svých nedostatcích. Možná je to pravda, ale čím víc se snažím plnit svůj život dobrem, tím víc si uvědomuji svoje nedostatky a někdy mě unavuje se s nimi konfrontovat. 

Dnes jsem byla na mši, kde měl kázání pan biskup Malý. V jeho promluvě mě zaujalo, že zdůrazňoval ctnost pokory a střízlivosti. Mluvil o tom, že křesťan by neměl být exhibicionista, že by měl být schopen dělat věci ve skrytu a vytrvat v dobru, i když není vidět nebo i když se zdá být nedůležité.

Vím, že jsou to slova akorát pro mě. Asi je pro mě těžší než pro jiné, dělat věci ve skrytu, netoužit po uznání a ocenění. Možná jsem méně pokorná a skromná, možná jsem více ambiciózní, než by bylo zdrávo, ALE – vím o tom a snažím se na tom pracovat. Občas to bolí, někdy mě to dožene k slzám a pochybnostem, jestli se mnou vůbec Bůh nějak počítá nebo na mě „zapomněl“, ale to nevadí, myslím, že to patří k životu. Podstatné je snad právě to, že se nevzdávám, pokračuji dál, i když u toho občas skřípu zuby. Přese všechno věřím, že i když v některých věcech nevidím smysl, nakonec dojdu tam, kde mám být a snad to jednou budu schopná i zahlédnout… Prostě věřím.