Nejdřív muselo všechno shořet…

Dnešním článkem trochu navazuji na zamyšlení z minulého týdne, ve kterém jsem reflektovala svoji potřebu ustoupit z organizování akce, kterou jsem pořádala po osm let.

Uvědomuji si, že ta potřeba stáhnout se a zaměřit svou pozornost jen na určité věci je ve mně stále silnější. Vnímám, že v mém životě hraje naprosto zásadní roli čas strávený s rodinou, v závěsu je moje povolání asistentky pedagoga a kruh se uzavírá studiem předškolní pedagogiky. Tyto tři pilíře mě v poslední době nesou a dávám jim plnou pozornost, cítím, že je to tak správné.

To, že zaměřuji pozornost víc „dovnitř“ asi souvisí i s vývojem mého vztahu s Bohem. Vždy jsem měla pocit, že pro Něj musím dělat věci, které budou vidět, aby měly nějaký význam, nějakou cenu. Teď ale začínám pomalu chápat a vnímat, že už mě to trochu opouští a jsem schopnější dělat věci více ve skrytosti, více „jenom pro Něj“, bez nároku na lidské ocenění, které pro mě vždy bylo hodně důležité. A nebudu vám lhát, stále s potřebou ocenění od druhých pracuji a nevím, zda se někdy dopracuji k tomu, že ho vážně vůbec nepotřebuji 😊.

Když jsem přemýšlela, kdy se moje touha změnit mé postoje začala objevovat, došla jsem k jednomu konkrétnímu okamžiku. Občas s vámi sdílím i osobní svědectví a toto bude jedno z nich.

Zhruba před čtyřmi lety se mi zdál opravdu hodně živý sen. Tak živý, že to ani nedokážu popsat. V tom snu jsem před sebou měla znázorněné dvě volby.. Měla jsem si jednu z nich vybrat, ale mělo to háček. Pokud bych si vybrala druhou variantu, čekalo mě zbičování. Měla jsem strašný strach, tak jsem si vybrala tu, za kterou mi nehrozil žádný trest. Cítila jsem se ale jako zbabělec a věděla jsem, že jsem nezvolila dobře.

Sen se potom posunul v čase a já v něm vyšla na náměstí před naším domem. Vše kolem bylo zničené ohněm, vše co jsem měla ráda, bylo v rtroskách. Uviděla jsem, jak hoří věž našeho kostela, utíkala jsem do něj a přitom křičela hrůzou. Hledala jsem našeho faráře, chtěla jsem mu říct, co se stalo, ale nenašla jsem ho. Ve dveřích kostela stála stará žena, která mi řekla: „Za to můžeš ty, protože sis vybrala pozlátko.“ Cítila jsem čiré zoufalství. A přesně ve chvíli, kdy jsem myslela, že mě zoufalství úplně pohltí, se v tom snu zjevil Ježíš. Jen tam stál… Padla jsem mu k nohám a prosila ho, aby celou tu zkázu nějak napravil, ať nedopustí, aby vše, co tolik miluji, bylo zničeno. Jako bych u jeho nohou ležela celé věky a zároveň jen malou chvilku. Díval se na mě s nesmírnou láskou… Potom řekl: „Máš velkou víru.“

Jakmile jeho slova dozněla, ocitla jsem se znovu v okamžiku mé prvotní volby. Opět jsem si měla vybrat, kterou cestou se vydám, ale já řekla, že za sebe nechám vybrat Boha a v srdci jsem se k němu modlila. Ti, kteří po mě volbu požadovali, mě chtěli zbičovat, ale jejich důtky se nade mnou rozpadly v prach…

Tento sen jsem si zapsala do svého deníku se slovy: „Probudila jsem se a vím, co to znamená. Musím se plně otevřít Bohu a nechat ho působit v mém životě, dovolit mu jednat a pomoci mi.“

Udělala jsem to a od té chvíle se sen začal detailně naplňovat. Vše, co jsem ve svém životě milovala shořelo, zřekla jsem se pozlátka a začala nechávat své volby na tom, který mi dal druhou šanci… Od té chvíle se můj život začal ubírat jiným směrem, a i přes bolest, kterou jsem prošla, jsem za to každý den vděčná.

Už jsem v některém ze svých článků psala, že věřím, že Bůh ke mně může promluvit skrz sen. Stalo se mi to víckrát, ale tento byl zdaleka nejsilnější a díky tomu, že jsem uvěřila, také došlo k mnoha zásadním změnám v mém životě. Jestli máte také nějaký „kanál“, díky kterému se dokážete s Bohem spojit, budu moc ráda, když mi dáte vědět. Myslím si, že ke každému z nás může promlouvat zcela unikátním způsobem, který je šitý na míru…