Postní doba – trpělivost

Řekla bych, že (ne)trpělivost je pro mě tématem každé postní doby, kterou jsem kdy zažila. Díky duchovní obnově, na které jsem dnes byla, jsem si uvědomila, že letos prožívám hlavně netrpělivost sama se sebou.

Už mě štve, jak se mi stále nedaří se v některých věcech posunout dál, jak dokola opakuji stejné chyby. Jsem naštvaná na to, že nejsem důsledná a spoustu věcí nedokážu dotáhnout do konce. 

Když se nad tím zamyslím, nedokážu vypnout uvnitř sebe sama hnací motorek, který mi říká, že bych měla dělat mnohem víc, než dělám a hlavně být „něčím víc“. Hromadím uvnitř sebe netrpělivost… Jako bych měla pocit, že pořád na něco čekám – až budu moci učit, až vystuduji, až budou děti větší, až konečně zhubnu pocovidová kila, až se naučím být méně ukecaná… Vlastně pořád čekám na to, až budu někým jiným, než teď jsem, protože to, kým jsem teď, nestačí… Nakonec se do toho zamotávám natolik, že ve svém důsledku vlastně nejsem spokojená, protože nesplňuji očekávání, která sama k sobě mám. 

Vidíte, jak hloupě to zní? Proto ztrácím trpělivost sama se sebou. Moc ráda bych přijala skutečnost, že jsem přesně tam, kde mám teď být a jsem zrovna taková, jaká mám být – s pokorou a trpělivostí. Ale nedaří se mi.

Je to už nějakou dobu v mém prožívání velké téma a vnímám ho silněji od chvíle, co jsem nastoupila po mateřské opět do práce. Připadá mi, že nic nestíhám, nezvládám, nároky, které k sobě mám nejsou naplněné a já si konstantně připadám k ničemu.

K tomu se pak přidává hrozný procit provinilosti. Určitě znáte klasickou hlášku poté, co někdo nedojí své jídlo: „Co by za to děti v Africe dali“. Vy sice víte, že je vám z toho jídla před vámi na nic a opravdu už do sebe nedostanete ani lžičku, ale přesto se cítíte hrozně provinile, protože si uvědomujete, že někde v Africe je někdo, kdo by to vaše jídlo s radostí jedl…

Mířím samozřejmě k tomu, že se aktuálně cítím provinile už jen za to, že mám nějaký problém nebo se cítím nespokojená, když si vzpomenu na lidi z Ukrajiny, kteří teď tolik trpí… Možná i to je důvod, proč jsem nedokázala napsat minulý týden článek – co já vlastně budu psát, když se mi zdá, že vše, co napíšu, bude nedůležité a hloupé v kontrastu se současnými událostmi.

A víte co? Musím se ještě přiznat, že mám taky hrozný strach. I když je v Bibli tolikrát napsáno „nebojte se“, stejně se bojím a připadám si zbaběle. Každý den se nutím ten vnitřní pocit strachu odhánět modlitbou a snahou spolehnout se na Boha, ale opět – nedaří se mi.

Je tu ale jedna věc, kterou si navzdory všemu uvědomuji. Má smysl se dál snažit žít život co nejlépe, stále se snažit, i když se mi vůbec nedaří. Má smysl začínat znovu a znovu a dávat si další šance. Vím totiž, že zlý obchází a snaží se kohokoliv z nás získat na našich největších slabinách. A já znám ty svoje a vím, že zejména můj pocit méněcennosti si nepřítel rád „vychutnává“, protože mě na něm dokáže nejvíce odrovnat a odstavit a také navést k žárlivosti, závisti a dalším nepěkným věcem…

Takže o svoje „obrácení“ se nepřestávám snažit a pokusím se se sebou mít trpělivost, protože Bůh ji se mnou má také.

P. S. Dávám sem dnes i malý „bonus“, převedla jsem svou náladu do tónů, nějak mi to dělá poslední dobou dobře si pocity zhudebňovat 🙂