Poutní cesta Blaník – Říp – II. etapa

V sobotu jsme s několika ženami vyrazily na další část poutní cesty Blaník – Říp. Nápad na pouť v čistě dámské společnosti vznikl loni. Chtěla jsem si původně sama vyjít na Blaník, udělat si takovou „svojí chvilku“. Když jsem zkoumala cestu, zjistila jsem, že přes Blaník vede zmíněná poutní cesta a objevil se nápad nabídnout společné putování i dalším ženám.

Důvodů k takovému rozhodnutí bylo hned několik. Od protipólu k akcím pro muže, které se v naší farnosti konají, až po touhu po uzdravení. Za sebe jsem totiž společné putování s ženami vnímala jako příležitost k uzdravení mého pokřiveného vztahu ke společenství žen. Není to tak dávno, co jsem zažila zradu důvěry a jednání, které mi hodně ublížilo právě od příslušnic stejného pohlaví. Když jsem se dozvěděla, co jsme si vzájemně schopné udělat, něco ve mně jako by zemřelo. Myslím, že jsem vnitřně odsoudila ženské pokolení. Vím, že to zní nadneseně, ale důsledkem mého zranění bylo, že jsem měla pocit, že už nikdy nebudu důvěřovat žádné ženě, náš ženský svět jsem začala vnímat jako nepřátelský a vnitřně jsem s ním nechtěla mít už nic společného.

Ale jak se říká, každá rána se jednou zahojí a já mám pocit, že sobotní pouť byla završením mé dlouhé cesty k opravdovému vnitřnímu odpuštění a znovuobnovení důvěry. Trvalo to víc jak tři roky, ale s o to větší intenzitou jsem najednou pociťovala, jak cenné jsou pro mě vztahy s jinými ženami, jak moc si jich vážím a kolik mi toho jejich společnost dává. Fascinuje mě, jak během cesty naprosto přirozeně sdílíme své příběhy a vzájemně se inspirujeme. Užívala jsem si společné humorné chvíle i mezigenerační dialog. Ačkoliv to byl dlouhý proces, nakonec jsem se vší té nedůvěry a strachu z druhých žen vzdala. Moc mi na mé cestě pomohla i kniha od Sheri Rose Shepherd – Milované Princezně, milostné dopisy od Tvého Krále a samozřejmě modlitba. Nemyslím si, že už mi nikdo nikdy neublíží, ani se nedívám na ženský svět růžovými brýlemi, ale znovu jsem začala vnímat to dobré a cenné.

Sobotní etapa poutní cesty byla prokládána jednotlivými desátky růžence. Byly to pro mě silné chvíle. Na konci cesty jsem měla pocit, že přišel čas na to, abych uskutečnila projekt, který mi leží už nějakou dobu v hlavě. Sdílím s vámi své i naše příběhy a věřím, že mohou být pro některé povzbuzením. Vnímám kolem sebe ale velké množství dalších příběhů, které jsou velmi cenné, ale nemohu vám je vyprávět, protože nejsou moje. Rozhodla jsem se tedy, že poprosím ty, které je vlastní, aby je s vámi sdílely. Proto se už brzy můžete těšit na novou rubriku „Příběhy (ne)obyčejných žen“ – rozhovory s ženami, které žijí své „obyčejné“ životy, ve kterých zažívají pády, ztráty a boje, ale také naději a neobyčejné věci spojené s vírou.

Na závěr chci říci dvě věci:

1. Další etapu pouti pro ženy půjdeme na podzim. Věřím, že je to zážitek, který má nejen duchovní rozměr. Budu se modlit, aby už tou dobou koronavirus pláchl a mohlo nás jít co nejvíce. Budu se těšit a doufám, že se k nám přidáte 😊.

2. Pokud máte chuť a odvahu sdílet příběh ze svého života s Bohem, ozvěte se mi třeba přes fb stránky Nahlubinu.cz 😊.