Život v církvi

První i druhé „první“ svaté přijímání

V neděli jsem se na facebookové stránce zmiňovala, že naše nejstarší dcera měla v sobotu první svaté přijímání. Je to nádherná slavnost, kdy děti poprvé přijímají eucharistii, proměněnou hostii. Bohužel se této krásné slavnosti v některých kruzích občas říká „slavnostní odchod z katolické církve“. Asi ne úplně neprávem. Pro některé lidi je první svaté přijímaní jakýmsi milníkem, kterého jejich děti dosáhnou a dál už se náboženské výchově ani rozvoji víry nevěnují. Někdy je tam možná tlak babiček, které chtějí vidět svá vnoučátka při této slavnosti, možná je tam i motivace, že by to tak prostě mělo být. Nemám úplně jasné odpovědi ani tzv. tvrdá data na to, proč se některé děti po této slavnosti z farnosti vytrácí.

Opravdové první svatí přijímání – já jsem ta křivohubá 😀

Nicméně, prvnímu svatému přijímání předchází první zpověď. Od začátku jsem věděla, že to bude pro naši nejstarší kámen úrazu. Říkat na sebe ty nejhorší prohřešky? Věděla jsem, že to pro ni bude těžké, že z toho bude mít strach. A jo, nemohla se zbavit strachu, že to, co řekne, nezůstane tajemstvím a cítila jsem, že se trápí kvůli tomu, že má někomu pro ni relativně cizímu říkat tak intimní věci. Obecně je pro ni složité komunikovat s dospělými, natož aby chápala, že kněz je jenom prostředníkem. Popravdě řečeno, chápala jsem ji. I mně nebývalo do zpěvu, když jsem jako dospívající chodila ke zpovědí. Její význam, cenu a hojivou sílu jsem poznala až mnohem, mnohem později. Musím říct, že jsem byla tak napůl smířená s tím, že do té zpovědnice nepůjde, že to třeba nevyjde. Ale kupodivu mě to nestresovalo. Měla jsem důvěru, že to dopadne tak, jak má. Agi šla sice jako poslední a potřebovala, abych seděla za dveřmi, ale vyšla s úsměvem na rtech a měla jsem pocit, že v rámci možného poznání pocítila sílu zpovědi.

Já sama si svou první zpověď vůbec nepamatuji, což mě vlastně hrozně překvapuje. První svaté přijímání jsem absolvovala asi jako šestiletá v Praze na Lhotce. Žili tam moji prarodiče, dědeček tam byl jáhnem a mě a bratra tam rodiče vozili po určitý čas na náboženství, protože v naší farnosti jsme byli snad jediné děti. Řeknu vám upřímně, že z mého prvního svatého přijímání si vzpomínám jen na to, že mi babička ušila plizovanou sukni a přede mší mi dala důkladnou instruktáž, jak si ji mám pod sebe složit, až si budu sedat. Já jsem ale bohužel během mše zapomněla, jak to babička říkala, takže jsem si při každém posazení různě skládala sukni před sebe nebo za sebe a doufala jsem, že alespoň jednou to udělám správně 😊 V sakristii se nás sešlo přede mší hrozně moc a pražské holčičky měly na sobě většinou družičkovské nadýchané šaty. Zírala jsem na ně v té své sukýnce a říkala si, jestli jsem jaksi dost vhodně oblečená. Jedné holčičce jsem šaty pochválila, ona mi pochválila můj úbor a tím se vše vyřešilo 😀 Toť vzpomínka na moje „první svatý“.

Druhé „první“ svaté přijímání, sestra v barevné sukýnce za mnou 🙂

Asi málokomu se přihodí, že má možnost si takovou slavnost zopakovat. Já jsem totiž měla ještě jedno „první“ svaté přijímání. Kněz, který byl tenkrát farářem ve Staré Boleslavi, připravoval asi dvě děti na tuto slavnost v rámci nově obnoveného naboženství. (Jaká úleva pro moje rodiče, že už nás nemuseli vozit do Prahy😊) Jedním z těch dětí byl i můj mladší bratr, který pravidelně vyhrával desítky svatých obrázků za své sofistikované odpovědi na otázky pana faráře (a to ještě v době, kdy jsme jezdili na Lhotku byl schopen tvrdit, že čtyři božské osoby jsou pes, kočka, býk a osel 😀 – atmosféra staroboleslavské fary na něj měla dobrý vliv). Starému panu faráři ale přišlo jaksi líto dělat takovou slávu jen pro dvě děti, a tak nám oznámil, že k prvnímu svatému přijímání půjdeme všichni. Myslím, že ani rodiče nedostali zrovna možnost volby 😊. Nevím, jak to zařídil, ale nechal na faru přivézt spoustu družičkovských šatů a oznámil nám, že si máme nějaké s rodiči přijít vybrat. Když jsme tam došli, hned jsem dychtivě koukala po těch s nejširší sukní. Maminka mě ale usměrnila a po těch nejkrásnějších hmátla moje kamarádka. Ale i já jsem byla se svou garderobou spokojená. Naše nejmladší sestra ovšem se svou typickou cílevědomostí trvala na tom, že si také jedny vybere a půjde k prvnímu svatému přijímání (byly jí tehdy tři roky) a museli jsme jí tedy vzít také jedny šaty – růžové, které jí byly tak obrovské, že je za sebou mohla táhnout jako vlečku. Nevím, jak se to rodičům podařilo, ale nakonec ji přemluvili, aby si na sebe vzala něco normálního. Ona však trvala na tom, že půjde v průvodu prvokomunikantů, a také, že se tak stalo, cípek její sukně můžete vidět za mnou na přiložené fotce. Ještě si vzpomínám na to, že nám pan farář říkal, že jeho první svatá zpověď obsahovala asi dva listy hustě popsaného papíru a vyzval nás ke stejné pečlivosti. Já už měl první zpověď za sebou, ale pokud vím, můj bratr si napsal pouze jeden hřích (jeho papírek se našel na zemi před kostelem😊)).

Já s bratrem 🙂

Druhé „první“ svaté přijímání proběhlo, můj bratr měl uměle vytvořenou velkou slavnost a všichni byli spokojení, dokonce i pan farář :D.

Doufám, že mi dnes odpustíte trochu odlehčené vyznění článku. Dnes jsem měla náladu napsat něco jen tak v lehké nadsázce. Tyto vzpomínky jsou také jednoduše řečeno autentické, v době svého prvního i druhého „prvního“ svatého přijímání jsem byla ještě telátko a byla by škoda, kdyby to byl konec mé cesty v katolické církvi. Jsem ráda, že jsem měla možnost dál se ve víře rozvíjet, ačkoliv mnohdy křivolace a některé věci mi možná trvaly déle, než jiným :D.

A jaké jsou vaše příběhy z prvního svatého přijímání? Budu moc ráda, když je se mnou budete sdílet, ať už na fb, nebo dole v komentářích.

2 komentáře

  • Katka

    Moje dcera má jít k prvnímu přijímání příští školní rok. Protože chce mít ve všem předem co nejvíc jasno, už několik let se mne vyptává na „svatý chlebíček“ i na zpověď s tradičním dovětkem „já si nepamatuju, co jsem udělala špatně, a nevím, z čeho se budu zpovídat“. Je to opravdu zvláštní úkol rodiče, poradit dítěti, kdy nešlo tou nejlepší cestou, protože si o tu radu dítě samo říká. A přitom to dítě nezaškatulkovat a nevzít mu odvahu. Jsem tváří v tvář této výzvě prozatím dost ztracená i bez vastních dětských zkušeností (byla jsem pokřtěná až jako dospělá). Vždycky mi v hlavě prokmitával takový sen, že se svým dítětem nebudu mluvit o tom, to udělalo ono špatně, ale co se nepovedlo mně. A zároveň to byl pro mne takový strašák, že to nezvládnu. Zajímavé je, že průlom přišel právě v období, kdy mne má dcera posílá do háje pokaždé, kdy o víře zkusím začít mluvit. Čím víc posílá do háje mne za mé chabé pokusy, tím zajímavější otázky otevírá ona, když to nečekám. Najde někde v bytě podložený Youcat pro děti, je to její dobrodružství, tak ho nepošle do háje, ale zvědavě listuje, s obrovským zájmem vyhledá dvoustranu s komiksem o klukovi, co jde do zpovědnice, a začne smršť otázek, které končí touto: „A z čeho se zpovídáš ty, mami, vy dospěláci přece nic špatně neděláte…“ Vlastně sama mi krůček po krůčku dopřává objevování prostoru bezpečí, kde já se stejným pokojem v srdci, jako by to bylo u zpovědi, můžu před ní připomínat situace, které ona sama se mnou prožila a já jsem v nich selhala, zakufrovala. A tak čím těžší a náročnější je pro mne bavit se s dcerou o víře, tím hlubší jsou ty okamžiky, kdy k tomu v mé berzadnosti přichází pomoc shůry a nabízí mi nové podoby, jak takové rozhovory mohou vypadat.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *