Půl života beze mše

Už hezkou řádku týdnů jsme na mši „chodili“ k monitoru našeho počítače. Bylo to vlastně trochu podivné. Tuto možnost jsme byli zvyklí vyžívat jen v případě, že někdo z nás onemocněl a neměl možnost zajít do kostela. Říkali jsme tomu „nouzová mše“. A najednou se z toho stala „normální mše“ v nouzovém stavu. O tom, jak to během takové mše vypadá doma, je snad hanba psát. Prvních patnáct minut jsme měli pokaždé naději, že tentokrát to bude fajn, ale po uplynutí této doby už to děti přestaly zvládat a tím pádem to vlastně přestaly zvládat i rodiče… Po tolika zážitcích tohoto typu si možná dokážete představit, jak jsem se těšila, že na Boží hod vánoční půjdeme opravdu do kostela na mši, protože naši kněží byli tak obětaví, že každý z nich měl ten den asi šest mší, abychom dodrželi všechna ta pravidla, které se teď týkají církevních aktivit. Však víte, taková ta procenta, kolik lidí může na mši atd.

Takže jsme se nastrojili a celá rodinka zvesela vyrazila na ten velký svátek do našeho chrámu. No a tam přišel ten báječný střet očekávání s realitou. Teprve tam mi došlo, že náš nejmladší dvouletý syn vlastně už půlku svého života nebyl pořádně v kostele. Ano, je to mírně nadsazené, ale epidemie nám trvá již pomalu rok a spočítala bych snad na prstech jedné ruky, kolikrát směl být kromě letních prázdnin na mši… Abych to tedy uvedla na pravou míru, Mimi, jak si náš syn sám z neznámých důvodů říká, se začal pohybovat po kostele s nadšeným vřeštěním a zřejmě s pocitem, že právě objevil nějaké nové, strašně cool hřiště. Všechno, co se dělo, měl potřebu hlasitě – velice hlasitě – komentovat a na vše ukazovat. Bohužel nikdo nerozumí tomu, že „NENE“ znamená kříž a „BIMBAM“ kostel a „E-E“ vánoční stromeček (to je ale snad jasné, že ee je stromeček, když se k němu chodí v lese čůrat, ne? ) No jo, takže zatímco Mimi donekonečna hulákal NENE, BIMBAM a EE, rodiče se pomalu začínali potit a z vysněné mše pro mě nakonec byl pobyt na trestné lavici, jak říkám předsálí kostela, kam se chodí s hlučnými dětmi.

Jaké byly moje pocity po mši si asi všichni rodiče, kteří kdy byli se svým hlučným potomkem v kostele, dokážou živě představit. Jenže problém byl v tom, že když byly v tomto věku malé holky, tak jsem si řekla: „No jo, dneska to byla katastrofa, ale příští týden to zkusíme znovu a jinak, třeba to bude lepší.“ Teď jsem ale věděla, že žádný příští týden nebude. Že nás čeká opět online mše, a že v nejbližší době žádný další pokus nemůžeme očekávat.

Docela to prožívám, protože jsme s manželem zastánci toho, že na nedělní mši chodíme všichni společně. Stojí na tom jedna z našich rodinných filozofií. Nikdy jsme nenechávali děti doma, protože v kostele „zlobí“. Taky jsme se vždy snažili být k ostatním v kostele ohleduplní, ale podstatou je, že v chození do kostela je i určitý návyk a taky prostor pro diskuzi. Ze začátku to braly holky jako samozřejmost, pak se jim nechtělo a mluvily jsme o tom, proč tam chodíme a proč tam chceme být spolu. Potom přišlo období smíření s tím, že jsme tam prostě spolu a teď teprve u té nejstarší začínáme vidět, že se začíná sama zajímat a prožívat mši i vztah k Bohu. Je to prostě nějaký proces, který jsme dosud nějak přirozeně všichni společně prožívali.

S Mimim to bude tedy asi taková nová zkušenost. Něco jako když děláte srovnávací test 😀 Uvidíme, jestli mu ten rok v kostele mezi 1. a 2. rokem věku (doufám, že ne o moc déle!) bude v jeho křesťanském vývoji nějak zásadně chybět . Já doufám, že ne, a že se časem dopracujeme k tomu, že když už chce vykřikovat, co se na mši děje, tak alespoň časem bude používat skutečná slova, jako jsou například MINISTRANT, PAN FARÁŘ, CINGULUM, EUCHARISTIE a podobně…  😀