„Říkám mu, ať si raději vezme mě.“

Než se dostanu k větě, kterou jsem uvedla do názvu dnešního článku, musím k ní dojít trochu oklikou.

S Vaškem máme mimo jiné společnou jednu věc, a to, že hodně rádi pracujeme, komunikujeme a zkrátka jsme se seniory. Speciálně Vašek svým laskavým přístupem ke starším lidem plní seniorské třídy Krav-Maga a mimo to je oblíbencem všech možných babiček od mojí vlastní po sousedčinu 😊.

Jednou jsme byli na víkendu v Karlových Varech, kde jsme objevili jakousi malou vinárnu plnou lázeňských hostů o dvě generace starších, než jsme my – propařili jsme s nimi celou noc a – světe div se – měli víc energie, než my dva dohromady. Celý zážitek byl jeden z našich nejlepších a nepokazilo ho ani to, že se mi jedna ze seniorek snažila Vaška regulérně přebrat a dost ji zklamalo, že jsem manželka, a ne jenom lázeňská známost, kterážto informace ji vrátila do patřičných mezí😊. Koneckonců i úvodní fotka je z našich cest a jednoho nezapomenutelného večera s nezapomenutelnými lidmi… 😊

Zapsala jsem si teď ve škole i jeden předmět, který se jmenuje „Kvalita života v dospělosti a stáří“. Dozvěděla jsem se tam zatím dost zajímavých demografických údajů týkajících se seniorů a uvědomila jsem si, jak většinová společnost často starší lidi vnímá. Tady přestává lehký tón článku… Spousta lidí vnímá seniory, starší lidi, jako tak trochu nadbytečné. Jedna z posluchaček dokonce veřejně prohlásila, že jistě všichni souhlasíme s výrokem, že většina lidí nad 80 let je dementních, jiní mají pocit, že už by lidé neměli po té osmdesátce chodit k volbám…

Já nerada generalizuji a nechci říkat, že senioři jsou takoví či onací, ale chci vám říci o rozhovoru, který jsem vedla tuto neděli.

V kostele jsem se potkala s jednou paní, je jí už skoro 90 let. Sedávala vedle nás v lavici celé roky, dokud jsme nezačali chodit jen na dětskou mši. Ráda s ní mluvívám a i tentokrát jsme se spolu zastavily a povídaly si o tom, jak už naše Agátka vyrostla, a že si ji paní pamatuje od plenek… Lehký tón stařenky se však náhle zlomil a pohnutým hlasem mi řekla: „Víte, to co se teď děje… Já mám obrovský strach… Ale jedno vám řeknu. Modlím se k Bohu, ať si vezme raději mě, ráda obětuji svůj život, jen aby byli ti mladí dnes v bezpečí. Vždyť já už mám prapravnouče… Už jsem svoje odžila a víte, já nejsem jediná z nás starších, kdo toto říká, mnoho z nás by za vás mladší odevzdalo svůj život.“

Stála jsem před ní s velkou úctou a nevěděla, co přesně říct, sevřela jsem jí ruku… Věděla jsem totiž, jak tato paní prožívala, když měla jít na operaci a bála se, že už se nevrátí. To, že je člověk starý neznamená, že je pro něj představa odchodu z tohoto světa jednodušší… A teď mi vlastně doslova říká: „Jsem ochotná obětovat svůj život za Tvůj…“ Kolik víry, kolik lásky a odvahy v sobě má tato nenápadná stařenka. A co já?

Mám o čem přemýšlet, sama musím prosit o to, abych byla odvážnější a měla větší víru. Často myslím na Ježíšova slova: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo položí život za své přátele.“ Jak daleko takové lásce ještě jsem…