Velký den, velké emoce…

Minulý týden jsem si opravdu moc oddechla díky tomu, že jsem odložila svoje starosti a neschopnost se od nich odpoutat. Potřebovala jsem to udělat ještě před prvním svatým přijímáním naší Domči, abych se mohla opravdu plně soustředit na ní.

Vím, že mnozí, kteří čtou moje řádky, vlastně ani nechápu, proč některé věci veřejně sdílím, jaký to má smysl. Pro mě to má velký smysl v tom, že jsem našla svůj osobitý způsob vyjádření a mnohokrát jsem se setkala s tím, že jsem díky „hlubině“ mohla s mnohými prožít nějakou malou část jejich života, můžu sdílet společné radosti i starosti a myslím, že společně můžeme zažívat, že v některých záležitostech nejsme sami, i když se nás svět, společnost, stud nebo ten zlý snaží přesvědčit, že jsme…

To jen tak na okraj 😊

V sobotu jsme měli nádhernou slavnost, kterou jsme už jednou prožili s naší nejstarší Agátkou. Více o tomto dni ve článku zde. Přestože to pro nás bylo podruhé, vůbec se nevytratilo kouzlo toho dne a musím říct, že jsme obě slavnosti – zpověď i první přijímání – prožívali velmi intenzivně.

Domí nám připadala velmi dobře připravená, ke všemu přistupovala s klidem, těšila se. Ke zpovědi se nebála a vše intenzivně prožívala se svou nejlepší kamarádkou. Moc krásně jsme to spolu prožili. Po svátosti smíření bylo malé pohoštění na oslavu této události, vše bylo moc fajn.

Když jsme druhý den přišli do kostela, Doda měla vše připravené, moc jí to slušelo, ale pořád byla nějaká nespokojená. Pořád se ošívala a něco jí nesedělo. Nakonec přišla s tím, že nechce mít ani bílý pláštík, ani kabelku a už vůbec ne věneček ve vlasech, který jsem jí koupila, protože si ho na tu událost hrozně moc přála. Musím říct, že jsem na sebe byla docela pyšná, když jsem si od ní všechny tři věci vzala s tím, že je to její den a měla by se cítit dobře. Úplně se rozzářila a od té chvíle bylo vše v pořádku. Něčeho takového bych ještě před pár lety absolutně nebyla schopná a nutila bych ji, aby si to vzala, když už jsme to koupili. Pocítila jsem vděčnost, že dělám na své cestě alespoň drobné pokroky 😊.

Samozřejmě s naší Dodou se člověk nikdy nenudí, takže poté, co přijala eucharistii s vínem, se tak šklebila a nevěděla, jak ji má spolknout, že jsem se musela smát. Byla krásně autentická jako vždycky a na nic si nehrála. Cítila jsem vůči ní obrovskou hrdost. Když si ihned po přijímání začala s kamarádkou špitat svoje dojmy, nerozčilovala jsem se, že se vykecává, když se má modlit, protože jsem už také křivolace došla k tomu, že potřebuje tu velkou věc sdílet se svou nejbližší spřízněnou duší, a že na tom není nic špatného.

Po celou dobu slavnosti jsem intenzivně prožívala vděčnost. V jednu chvíli mi přišlo na mysl velmi úlevné uvědomění. Napadlo mě, že mám pořád pocit, že jsem nic nedokázala a obavy, že možná po sobě nezanechám nic hodnotného… ale v tu chvíli jsem si najednou pomyslela, že jsou tu naše děti, a že mě nesmírně naplňuje myšlenka, že jsem jedním článkem v řetězu, který se tvoří od stvoření věků. Že mám svoje místo, můj život má svůj účel a pomohla jsem vytvořit další články toho řetězce. A kdokoliv další, kdo v tom řetězci bude pokračovat, může dělat krásné, dobré, možná i velké věci. Velmi hluboce jsem cítila, že chci pomáhat našim dětem být opravdu „božími dětmi“, a v tu chvíli mi to úplně stačilo… Vůbec jsem nepotřebovala řešit sebe a svoje nedostatky. To byla opravdu úleva…

Moc děkuji za ty nádherné dva dny, za naše děti, které máme možnost doprovázet na jejich cestě. Vážím si každého dne, který s nimi mohu prožít.