34

Číslo v nadpisu udává věk, do kterého jsem se minulý týden přehoupla a na fotce jsme u kříže na Bílé skále, který jsme s Vaškem před přibližně dvaceti lety (myslím, že to bylo 22 let) pomáhali budovat.

Ráda bych začala příběhem, který se právě k tomuto kříži váže. Mnohokrát jsem zde na stránkách zmiňovala, že jsme s Vaškem jezdívali do centra pro mládež na Příchovicích, kde také vznikl nápad postavit na Bílé skále svépomocí kříž. Moc si toho už nepamatuji, přecejenom mi v té době bylo asi  12 let, ale vím, že jsme nahoru na kopec nesli spoustu věcí a materiálu. Já jsem si u kostela vzala do batůžku poměrně dost těžký pytel s pískem a rozhodla jsem se, že ho vynesu až nahoru. Poháněla mě touha to dokázat, překonat sama sebe, ale zároveň i něco obětovat. Občas se někdo nabídl, že mi pomůže, ale já nechtěla, i když mě popruhy batohu neskutečně řezaly do ramen. Když jsme vyšli strastiplnou cestu až na vrchol, natáhl ke mně ruku člověk, kterému se přezdívalo Netvor. Bylo mu tenkrát asi 25 let, ale mě připadal jako otrlý padesátník. Jímala mě z něj hrůza, a navíc si očividně nic nedělal z toho, že mu neskutečně krvácí palec u nohy.

Když ke mně tedy natáhl ruku, aby ode mě převzal můj batoh, instinktivně jsem trochu ucouvla, ale nakonec jsem mu ho nervózně podala. Podíval se na mě tím svým divokým pohledem (chudák, vážně jsem z něj byla na nervy) a zahřměl: „To jsi sem nesla celou cestu sama?“ „Jo“ pípla jsem a čekala, že mě za to zamkne někam do věže (spojovala jsem si ho totiž s netvorem z Krásky a zvířete). On ale uznale prohlásil: „Tak to seš dobrá.“

Když jsme se teď o víkendu byli s dětmi podívat na místo, které jejich rodiče pomáhali vytvořit (ačkoliv jsme spolu v té době ještě ani nemluvili), byly celkem u vytržení, což bylo super. Vyprávěli jsme jim o tom, jaké to bylo, a slyšely i příběh o Netvorovi.

Pro mě má celý tento příběh ale ještě jeden rozměr. Když si vzpomenu na tu dvanáctiletou holku, která se plahočila do kopce s batohem těžkým jako blázen a dávalo jí smysl to, co právě dělá, vlastně to tak trochu zahanbuje moje 34leté já.

Často mi totiž chybí pevná vůle. Začíná to u toho, že si už roky říkám, že přestanu jíst sladké, omezím mléčné výrobky, když mi nedělají dobře nebo že budu víc cvičit a končí to u zanedbávání modlitby, i když si pořád říkám, že zítra to bude lepší…

Mezi tím vším mám propady ve školní přípravě s prostřední dcerou. Prakticky všechny moje kamarádky mají děti, kterým jde učení samo a já mám někdy pocit, že jsem jediná, kdo každé odpoledne sedí u učení s holčičkou, které dělají problémy stále ty samé věci a posouváme se tak pomalu, že mám občas touhu se na to vykašlat a víte co? Občas prostě odejdu do druhé místnosti a pobrečím si, protože v sobě nedokážu najít právě tu silnou vůli pokračovat, nevzdat to, bojovat spolu s ní. Zrovna dnes jsem ale ohledně toho udělala nějaké kroky, které nám třeba oběma pomohou. Když jsem mluvila s paní učitelkou, dojetím mi přeskakoval hlas, protože jsem hrozně silně cítila, jak mi jde o dobro našeho dítěte, jak je pro mě důležitá. Měla jsem zase takový ten pocit, že já ten pytel nahoru prostě musím donést, protože to za to stojí.

Asi je to teď tím, že si uvědomuji, že do našeho života to nošení pytlů s pískem nějakým způsobem patří. Jen díky tomu totiž občas může vzniknout něco krásného, něco, co má velkou hodnotu. O víkendu jsem mohla s dětmi jít a ukázat jim výsledek nějaké svojí práce, kterou jsem do něčeho vložila jako malé dítě. Moc bych si přála, abych jim za dalších dvacet let mohla spolu s manželem ukázat další výsledky překonávání sama sebe. Nemusí být nutně hmatatelné. Bude mi úplně stačit, když bude možné je pocítit. A s touto myšlenkou pokračuji dál…