Život v rodině

Ale co si o tom pomyslí…?

Od neděle to rozjíždíme s Metodějem ve stylu máma a syn a až do příštího pátku tomu tak bude. Zbytek rodinky je na farním táboře, který má na starost můj Vašek. Musím říci, že je pro mě obrovským darem, že se navzájem neomezujeme v naplňování snů nebo v konání věcí, které považujeme za správné. Když jsem v neděli pronášela své večerní modlitby, přišlo mi na mysl, že bych chtěla napsat tento článek. Chtěla bych vám přiblížit, co tomu předcházelo.

Během modlitby jsem si uvědomila, že mám strach. Pokusila jsem se mu postavit čelem a zjistit, čeho se doopravdy bojím. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Uvnitř mě je pořád zasutý takový tenký hlásek, který mi rád našeptává různé věci. Toho večera mi říkal: „Hele, co když se ten tábor nebude někomu líbit? Co když ho bude někdo pomlouvat?“ Snažila jsem se mu odpovědět, že přeci nezáleží na očekávání jiných lidí, protože vím, kolik je za tím vším práce. On si ale nedal pokoj a zvolil jiné téma „To máš stejný jako s tím tvým psaním. Co když něco napíšeš a někdo tě zas bude hejtit? Joo holka, na tohle nejsi stavěná, to nedáš.“

Víte, když se tento hlásek začne ozývat v mé hlavě, mám velké tendence ho poslechnout a začít mu přikyvovat, popřípadě zahodit všechno, co dělám, protože mám strach z negativního hodnocení… Zatím jsem se nenaučila ho úplně vypnout, naučila jsem se mu ale postavit. Roky jsem se bála plnit si své sny a dělat to, o čem věřím, že je správné pro mě a naši rodinu, protože by někdo mohl něco říci, něco si pomyslet nebo mít o mě nebo o nás špatné mínění. Co to mělo za důsledek? Vůbec jsem nežila, protože moje žití sestávalo z očekávání druhých lidí. Chtěla jsem naplnit očekávání všech, jen aby si o mě nikdo nemyslel nic špatného a dopadlo to tak, že jsem promarnila spoustu let svého života snahou se všem zavděčit.

Toto není žádné sdělení ve smyslu „ať si každý dělá co chce, máme přeci právo udělat všechno, co si zamaneme“. Kdepak, já věřím, že jako lidstvo máme zodpovědnost jeden vůči druhému a není jedno, jak se chováme, jaké hodnoty vyznáváme, čemu se klaníme. Já chci říct jen tolik, že náš život je v našich rukou a pokud se snažíme ho žít tak, aby se to líbilo všem ostatním, pak marníme ten drahocenný čas, který nám byl dán. Každý z nás je tak jedinečný! Pokud dáme prostor své autenticitě, pak každý z nás má co nabídnout. A že máme strach, jak nás vezmou ostatní? Na to si vždycky říkám, že strach není od Boha…

Začala jsem tento článek tím, že se s manželem snažíme o to, aby každý z nás mohl v souladu s rodinou dělat věci, které považuje za správné a které jsou v souladu s jeho osobností. Vašek, ačkoliv téměř čtyřicátník, má pořád duši dvacetiletého kluka a naplňuje ho jeho práce a právě takové akce, jako je farní tábor nebo víkendovky. Já zase nesmírně ráda píšu a mým snem bylo psát tento blog. Odkládala jsem to jen proto, že jsem se bála, že se moje psaní nebude někomu líbit. Když jsem si ale přečetla knihu „Mámin seznam“, došlo mi, že nevím, kolik času mi bude na tomto světě dáno, a že chci, aby naše děti viděly, že jejich maminka se snaží překonat své obavy a dělat něco formou, kterou má v rámci své autenticity k dispozici.

A ještě bych k tomuto tématu chtěla napsat jednu věc. Když mi bylo 19, měla jsem velký sen. Investovala jsem do něj úplně všechno a vsadila jsem vše na jednu kartu. Chtěla jsem jít na vysokou školu, tenkrát na obor andragogika. Byla jsem neskutečně našrocená, dostala jsem se do druhého kola přijímaček, kde jsem odpovídala na všechny otázky ke spokojenosti „poroty“ i mojí. Nakonec však padla od komise jedna věta: „Víte, máme spoustu uchazečů, takže to s přijetím nevidíme, co říkáte?“ A víte co se objevilo v mé mysli? „Propána, oni si myslí, že nejsem dost dobrá, mají pravdu, co tady vlastně dělám? Jenom se ztrapňuju…“ Sklopila jsem uši a odešla bez boje.

O 13 let později jsem si řekla, že je na čase překonat toto své „malé“ traumíčko a konečně se mu postavit čelem. Mám vám to vůbec psát? Co když vyletím a budete si o mě myslet, že jsem neschopná? Je to tu zase! 😀 Nebudu ten hlásek poslouchat – Právě jsem se zapsala na obor učitelství pro MŠ a mám v ruce takovou super kartičku, na které se píše, že jsem nyní studentkou Univerzity Karlovy 😊.

Takže – nebojme se plnit si své sny, nežijme podle očekávání druhých, protože život je právě TEĎ.

4 komentáře

Napsat komentář: Gábina Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *