Bludištěm k Minaretu tehdy i dnes

Po dvaceti dnech máme všichni po karanténě a covidu! Dá-li Bůh, máme v tomto ohledu alespoň na 3 měsíce pokoj 😊.

Chtěla bych dnes začít tragicko-veselým příběhem, který jsme zažili, když byl naší nejstarší Agátce jeden rok. Jeli jsme tenkrát na dovolenou do Velkých Bílovic.

Nedaleko Bílovic je překrásný Lednicko-Valtický areál, do kterého jsme se moc těšili. Vzali jsme kočár a vyrazili tam. Procházeli jsme se tím nádherným parkem a v dálce před námi viděli minaret, ke kterému jsme chtěli dojít. Dodnes netušíme, jak je to možné, ale nemohli jsme se k němu dostat. Nikdo nikdy snad v tomto areálu nezabloudil, kromě nás. 😊 Někde jsme špatně odbočili a najednou jsme chodili po polích (připomínám, že s kočárem). Pořád jsme si říkali, že přeci ten minaret je přesně před námi, tak u něj musíme za chvíli být, ale ouha, všude byly odvodňovací kanály, které nás vždy donutily změnit směr, různě to obcházet… Po několika neúspěšných odbočkách jsme si konečně mysleli, že jsme našli správnou cestu a vydali se přes rozsáhlé, rozorané pole. Zrovna tam ten orající traktor jezdil. Oba jsme byli už neskutečně vyčerpaní, Agátce došlo pití, bylo nepředstavitelné vedro. Doplahočili jsme se na konec pole a světe div se – další odvodňovací kanál. Doufali jsme, že to budeme moci ještě obejít, ale kdepak, nešlo to a bylo jasné, že se budeme muset vrátit. Obcházeli jsme tedy pole kolem dokola, a nejhorší bylo, že na tom poli sídlily snad celé kolonie komárů. Nelžu, když vám řeknu, že na každém z nás seděly snad stovky komárů. Byly jsme poštípaní, totálně zoufalí a před námi ještě celá cesta zpět… Oba jsme si řekli, že už na to nemáme, že si tam lehneme a necháme se těmi komáry uštípat k smrti…

Tenhle příběh má samozřejmě šťastný konec, protože jsme pořád tady 😊. Sebrali jsme poslední zbytky sil, dotáhli kočár zpět k odbočce, kde bylo napsáno „minaret“ (jak jsme ji jen mohli přehlédnout???!!) a zcela vysílení došli do „oázy“, kde se dalo koupit pití, bylo tam dětské hřiště a loď, která nás odvezla k našemu autu.

Není náhodou, že se mi tento náš příběh objevuje teď často v mysli. Cítím se totiž přesně tak, jako tenkrát na tom poli. Protože smyslem tohoto blogu je ukazovat život v jeho pravdivosti, nebudu vám o tom lhát. Jsou chvíle, kdy bych si po tom všem plahočení nejraději lehla a „nechala se uštípat všemi těmi komáry“. Chvíle, kdy už se mi nechce nic řešit, nemám sílu znovu a znovu vymýšlet nové cesty, nové způsoby, jak najít správný směr. Řekněme si to takhle. V posledních dnech jsem měla pocit, že už jsem opravdu na dně.

Co se objevovalo v takové chvíli v mé hlavě?

• Na světě jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, než já.
• Buď ráda, že není válka, to bys teprve viděla.
• Buď ráda, že můžeš být doma s dětmi, co víc bys chtěla? Máš krásné zdravé děti, tak buď spokojená.
• Vždycky může být i hůř.
• Podívej se na to z nějakého pozitivního úhlu.
• To si říkáš, že jsi věřící, když se ocitáš na dně? Vždyť Tě Bůh zachránil, co se máš tak cítit?
• To bude dobrý, nevyšiluj.
• Naši předci měli mnohem těžší život, máš automatickou pračku, sušičku, tak co bys chtěla?
• Všechno zlé je pro něco dobré…
• Možná si za to můžeš sama, asi je chyba v tobě.

Jsou vám takové věty povědomé? Řekla bych, že ano. Tato a jim podobná slova, jsem často slýchala a dodnes slýchám, když se odvážím někomu svěřit s jakýmkoliv svým trápením. Pokud se mi dostane takové, a nebo podobné reakce, připadám si nejen naprosto neschopná, že tedy asi toho nezvládám tolik, kolik bych měla, ale také mi připadá, že vlastně ani nemám právo se takto cítit. Jak těžké je být s druhým člověkem v jeho prožívání, aniž bychom nabízeli řešení, zlehčovali situaci, snažili se mu ukázat i pozitivní stránku věci nebo mu rovnou řekli, že to moc hrotí? Podle mě je to velice těžké a sama si to uvědomuji, když se někdo s něčím svěří mně. Zůstat s druhým člověkem tam, kde on teď je, je tím nejtěžším a zároveň nejpřínosnějším, co mohu pro druhého udělat. Učím se to každý den nejen v rámci naší rodiny.

A teď – když jsem prožívala tyto těžké chvíle, kdy jsem si připadala, že jsem úplně na dně, protože už nezvládám

• online život
• únavu (nevím, jestli je pocovidová nebo prostě jen ze způsobu aktuálního života)
• život bez fyzické přítomnosti rodiny a přátel
• syna, pro kterého je nočník stále pouze jakousi zemí zaslíbenou
• myšlenky, které se mi stále objevují v hlavě, i když jsem si myslela, že už je mám vyřešené
• neustále se tvořící bordel
• všechny ty změny, které tento rok s sebou přináší
• a další a další věci

jsem se odvážila svěřit mé mamce s tím, jak se cítím a ona mě vyslechla a zjistila jsem, že prožívá i ona podobné pocity. Dokázala se mnou být v tom, co prožívám a nedávala mi rady, nehledala, co pozitivního by mi o mé situaci řekla a nepoužila ani jinou z těch výše uvedených vět. Bez rad, bez falešného optimismu, jsem byla najednou schopná ty komáry setřást a vyrazit zpátky k rozcestníku.

Takže teď jsem u té šipky „minaret“ a rozhodla jsem se více posílit svojí vůli na zbytek cesty tím, že, i když jsem to původně neměla v plánu, předsevzala jsem si do konce postní doby ještě 28denní půst/detox. Mysl a tělo spolu souvisí a půst, jak věřím, mi může pomoci ještě více se vnitřně usebrat. Skrze „nedostatek“ jídla se víc přiblížit k pocitům vděčnosti za to, co mám a vzdálit se co nejdále ode dna. Postní období má svůj význam, každý den se mi víc a víc odhaluje, jak velký. Naštěstí šel se mnou do poměrně náročného půstu i Vašek, protože jinak bych to fakt vzdala po prvním dni, kdy děti dostaly čokoládu :D.

Vím, že je před námi ještě celá cesta. Vím, že to potrvá, než se objevíme v nějaké oáze, kde budou prodávat pití a bude tam na nás čekat loď, která nás doveze tam, kam potřebujeme. Ale mám takovou předtuchu, že tam dojdeme, že přijde čas, kdy se nám do cesty přestanou stavět odvodňovací kanály a my půjdeme zas alespoň chvíli po nějaké použitelné cestě. Hlavně, že vím, s kým chci po těch cestách jít…