Čas rozloučení

Už nějakou dobu jsme věděli, co má přijít, a stalo se tak 29. 9. – Pán si k sobě povolal Vaškova taťku. Od diagnózy rakoviny uplynulo jen několik málo měsíců, jeho odchod bohužel nešlo žádnými lidskými prostředky zvrátit. Zemřel klidně, doma, v kruhu své rodiny a rozloučení proběhne tuto sobotu.

Nechtěla bych narušovat soukromí rodiny, proto bych ráda řekla alespoň pár slov za sebe a za nás.

Když jsme s Vaškem vstřebávali informaci o pravděpodobném brzkém odchodu taťky, uvědomovali jsme si, jak nepřipravení na něco takového jsme. Za dobu našeho manželství jsme si už několik těžkých chvil prožili, ale na odchod rodičů jsme ještě nikdy nepomýšleli. Zdálo se nám, že je to někde v daleké budoucnosti… Ukázalo se ale, že tomu má být jinak. V těchto chvílích jsme více než kdy jindy vděční za dar víry. Pomáhá nám vědomí, že konečnost našeho života na této zemi neznamená konec našeho bytí jako takového. Dojímá mě, když poslouchám představy našich dětí o cestě dědečka k Bohu. Nejmladší Metoděj živě líčil svou představu dědy v ráji, kde už ho netrápí, že má jen jednu nohu, protože tam už si „může běhat“, jak se mu zachce…

Ani nevím, kdy to začalo, ale Vaškovi jsem říkala „taťko“, stejně jako své tchýni říkám „mamko“. Musím se přiznat, že mi to oni sami nenabídli, ale jednou jsem to řekla a jim to nevadilo… a tak jsem u toho zůstala, přišlo mi to přirozené.

Oba „rodiče“ mě totiž do rodiny přijali bez jakýchkoliv předsudků, nároků nebo požadavků. Když si mě Vašek přivedl, bylo mi 17 a podle taťkových slov jsem byla „dobrá a cvok“, což bylo z jeho úst opravdu ocenění 😊. Nevím jak, ale vždycky jsem věděla, že mě mají rádi, i když měli možná úplně jiné představy o tom, koho si Vašek vezme, kde bude se svou ženou žít atd. Chtěla bych u obou vyzdvihnout jejich absolutní respekt k volbě jejich syna. Nikdy jsem nezažila, že by nám do něčeho mluvili. Vždy se ke mně společně chovali jako k vlastní. Přesto, že vlastně do Folejtarovic rodiny moc nezapadám, ani po 18 letech stále nechápu jejich rodinné vtípky a většinou mám i odlišné názory, vždy jsem si připadala a připadám být pro svoje tchány jako dcera.

Nejsilnější vzpomínka, kterou si chci na taťku uchovat je ta ze svatby mého švagra a švagrové. Právě se dozvěděl diagnózu a byl opravdu velmi smutný. Nikdy do té doby jsem ho smutného neviděla a svíralo se mi nad ním srdce. Jeho emoce mi otevřely úplně nový rozměr vztahu k němu. V jednu chvíli jsem k němu přišla a vzala ho kolem ramen a jenom jsme tak spolu beze slov seděli… Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili a ani v tu chvíli to nebylo potřeba. Byl to jen krátký okamžik a přesto vzácný. Věděla jsem, že mě má rád a já zase jeho.

Odpočívej v pokoji, taťko, budeš nám chybět…