Chyba, omluva, odpuštění

Připadá mi trochu legrační, že mi zamyšlení nad tématem chyby a tím, co s ní souvisí, vyšlo zrovna na den našeho výročí svatby 😀 Ačkoliv jsem v manželství udělala mnoho chyb, tak samotný fakt, že jsme se vzali, jsem ani v těch nejtěžších chvílích za chybu nikdy nepovažovala. Takže o tom to dnes nebude 🙂

Všichni chybujeme. V mém případě se často jedná o chyby související s komunikací. Jsem dost ukecaná, takže občas řeknu něco, co bych neměla nebo mluvím moc. Snadno se rozčílím nebo se mi téma vymkne z rukou… Zajímavé je, že některé své chyby si pamatuji celé roky, aniž by byly nějak enormní – třeba smsku, kterou jsem omylem poslala spolužačce, o níž ta sms byla (a nebyla zrovna lichotivá) anebo něco, co jsem pronesla na vyšší škole a bylo to fakt hodně trapné… Nerada dělám chyby, mám problém se přes ně přenést a jít dál. Vždycky, když se mi něco fakt nepovede, zpracovávám to v řádu dnů až týdnů, podle toho, jak moc velká ta chyba v mých očích byla nebo jak moc v tom figurovala nějaká křivda. 

Odjakživa tak trochu závidím lidem, kteří nad svou chybou nebo něčím, co sama u sebe dokážu vnímat jako neschopnost, jen mávnou rukou a sami sobě se zasmějí. Kéž bych to také uměla. V posledních letech jsem se posunula alespoň natolik, že se nehroutím, jen se trápím – malý, ale citelný posun 🙂 a rozhodně bych se ráda posouvala k tomu, abych k sobě byla trochu shovívavější…

Nicméně téma chyby pro mě má i jiný rozměr, který se objevuje stále častěji v mém každodenním životě. Tím, co mě irituje a stále častěji štve, je neuznání vlastní chyby a absence omluvy. Nevadí mi ani v nejmenším, když někdo udělá chybu, je to naprosto v pořádku, všichni můžeme chybovat. Ale kde je obyčejné „promiň“? Občas mi chybí jen naprosté základy zdvořilosti, a to napříč všemi možnými společnostmi, ve kterých se pohybuji…

Omluvit se pro mnohé znamená ukázat slabost, ale já to tak nevnímám. Omluva je pro mě vlastně dar, způsob, kterým můžeme napravit, co se nám nepovedlo a nejen to. Omluva je vyjádřením, že na mě druhému člověku záleží. Že mu za to stojím. Na druhou stranu i přijmout omluvu je někdy náročné, ale velmi očistné. Navíc s odpuštěním mám opravdu dobré zkušenosti 🙂

Při psaní tohoto článku přemýšlím, jestli jsem někdy nějakou omluvu někomu vynechala. Možná i někomu z vás, kteří čtete tyto řádky. Upřímně nad tím hloubám, protože opravdu chci žit to biblické – jak chceš, aby se k tobě chovali druzí, chovej se ty k nim. A já toužím po světě, ve kterém má místo chyba, omluva i odpuštění. Pokud někomu omluvu dlužím, třeba mi to Duch svatý ukáže a budu mít možnost ji napravit.

Zajímalo by mě, jak vnímáte chybu vy, co ve vás toto téma otevírá, jestli je pro vás snadné nebo těžké se omluvit a jestli zažíváte sílu odpuštění. Napište mi klidně do komentářů tady nebo na fb anebo využijte soukromou zprávu. Vaše názory a životní zkušenosti mě moc zajímají a často posouvají dál :).