Hovínko v obalu
Dnešní článek vznikl zvláštním způsobem. Včera večer jsem už měla popsanou stránku textu, článek už byl hotový, když přišel Met, sáhnul do klávesnice a všechno, co jsem napsala prostě zmizelo. I když mi pak kamarádka řekla, že ve Wordu se dá vyvolat i neuložený dokument a zkusila jsem ho vyhledat, prostě nikde nebyl. Metoděj celý článek zlikvidoval z povrchu zemského.
Prvních deset minut jsem myslela, že mi asi hrábne… Potom jsem začala přemýšlet. Nějak se tato situace potkala s tím, o čem s Vaškem dost často mluvíme. Je to diskuze na téma co má a co nemá být a zda, popřípadě jak, hledat i v negativních událostech něco pozitivního.
Jeden známý kdysi dávno řekl, že ne každé hovínko se dá zabalit do „Božího obalu“. Myslel tím, že ne vše, co se v životě uděje, se dá vztáhnout k Bohu. Něco ve smyslu, že ne každá blbost se musí řešit, jakože Bůh to tak chtěl…
Přemýšlím nad tím, jak to vlastně vnímám já. Jsem poměrně citlivá na „znamení“. Když mám ohledně čehokoliv nějaký pocit, většinou jdu za ním. Když se mi dvakrát po sobě vypne sám od sebe seriál, zamyslím se nad tím a třeba uznám, že možná už je čas jít spát… Kdo jiný by ke mně i v těch nejobyčejnějších a nejbanálnějších situacích promlouval, když ne Bůh?
Jestliže mi syn smazal už napsaný celý článek, nemám náhodou přehodnotit to, co už jsem napsala a začít znovu? Vstupuje i do takových banalit a maličkostí?
Moje odpověď, kterou odráží náš život a na čem se s manželem shodneme, je ANO. Ano, vstupuje, jen záleží na nás, jestli ho dokážeme vnímat.
Tento týden, který jsme ještě v izolaci, jsem si na skříň v obýváku nalepila záložku s citátem. Dostala jsem ji od svých kolegyň k Vánocům. Stojí na ní: „Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat.“ Žalm 37,5 ¨ Jsou to slova, která bytostně odráží to, o co se každý den snažím, i když to někdy dře více, než by mi bylo milé…
Ani já, ani manžel, ani děti nejsme nadšení, že jsme na 14 dní uvěznění doma, i přesto, že jsme očkovaní, i přesto, že jsme tu Covid už několikrát měli. Uniká nám Vaškův OSVČ příjem, moje kolegyně bojují ve školce v zoufale omezeném počtu a my sedíme doma, ačkoliv u každé jiné nemoci už bychom dávno skákali přes kaluže… A že bychom i mohli, jsme už zdraví… Jenže není cesta zůstat u naštvání.
Nemám ráda, když se někomu svěříte s tím, že vás něco štve a dotyčný vám začne vyjmenovávat, co je vlastně na vaší situaci dobré. V tom se ale možná vidíme všichni – snažíme se druhým pomoci tím, že se jim snažíme ukazovat světlejší stránku jejich situace. Řeknu vám ale narovinu – málokdy to pomůže. Mám raději, když si mohu postěžovat, druhý se mnou zůstane v tom, že to je na nic a nechá mě v klidu dojít si na dno s důvěrou, že se z něj dokážu odrazit já sama.
To přesně pro mě a pro každého s naprostou spolehlivostí dokáže udělat Bůh. Bez problému unese, když jsem naštvaná a otrávená, když pár dní žádná pozitiva nevidím. Nechá mě, abych se vyvztekala, věří mi, že když budu chtít, tak uvidím, co mi dokáže nabídnout za povzbuzení v jakékoliv situaci. Už mockrát jsem tuto jeho důvěru ve mně zažila.
S takovým přístupem se pak dokážu sebrat, obrátit se k Němu a začít vnímat dobro. V pravý čas jsem i teď našla pozitiva, stačilo si jen začít všímat. Může to být tento článek, může to být finanční odměna k platu, která se teď moc hodí, může to být více času na učení, společné plánování letní dovolené. Může to být to, že Dodynka už dnes mohla jít do školy, protože za celou dobu pandemie virus její nosní zvířenou nedokázal projít… Každé „hovínko“ dokážu označit za Boží dárek. Ale musím na to být já sama připravená. A on umí čekat… Necpe mi to dřív, než jsem já sama schopná jeho dary zahlédnout…
