Kdyby…

KDYBY je podle mého názoru jedno z nejnebezpečnějších slov. Napadlo mě to na základě zážitku z minulého týdne.

Šla jsem ze školky domů s naším synem. Byla jsem docela otrávená, protože mladý pán řešil konflikt s kamarádem pomocí svých zubů a já jsem doufala, že období kousání už je za námi… Byla jsem unavená a naštvaná a Metoděj taky neměl nejlepší náladu. Když jsme šli do obchodu, loudil nějakou dobrůtku a na náladě mu nepřidalo, že jsem mu řekla, že nic nekoupím. Vydali jsme se pak z obchodu na cestu domů z obvyklého kopečka, ale Met kňoural, že by chtěl jít po schodech. Neměla jsem už sílu s ním bojovat, tak jsem souhlasila. Sotva jsem udělala pár kroků po schodech, Met se pověsil na zábradlí s úmyslem sjet dolů po obrubníku vedle schodů. Dělají to tak jeho starší sestry. Bylo ale mokro a on to ještě tolik neumí, nohy se mu smýkly, pár mikrosekund ještě visel na zábradlí a pak propadnul dírou pod zábradlím a dopadnul na trávu z výšky asi tak metr a půl. Samozřejmě jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak se odrazem zabořil hlavou přímo do bahna. Jakmile jsem k němu doběhla, zkontrolovala jsem „škody“ a zjistila jsem, že se nic nestalo, že je jen špinavý. V duchu jsem poděkovala Bohu a Metovu strážnému andělu, že se mu nic nestalo a když jsem otřela posledních pár slziček, vydali jsme se na cestu domů ruku v ruce. Příběh se šťastným koncem. Tak proč jsem pak celé odpoledne seděla v křesle prakticky neschopná čehokoliv?

Protože jsem začala přemýšlet nad KDYBY. Co kdyby na hlavu dopadl o 5 cm dál, kde byla betonová zídka? O kolik hůř to mohlo dopadnout… Kdybych ho neposlechla a šli jsme jinudy, než po schodech, vůbec se to nemuselo stát. Kdybych na něj nebyla tak naštvaná, možná bych na něj dávala větší pozor… Kdyby, kdyby, kdyby… Myšlenky na to, co se mohlo stát, ale nestalo nebo na to, co jsem mohla udělat jinak, mě úplně paralyzovaly. Byla jsem zničená, ačkoliv se vůbec nic vážného nestalo jen kvůli tomu, že jsem začala přemýšlet nad tím, co by bylo kdyby. A díky tomu jsem úplně zapomněla na vděčnost za to, jak to dopadlo ve skutečnosti…

Když se nad tím zamyslím ještě hlouběji, není to rozhodně ojedinělý příklad z mého života. Všímám si, že slovo KDYBY se často v mých myšlenkách objevuje.

Většinou se moje kdyby týkají minulosti a touhy něco v ní jako kdyby změnit…

• Kdyby se něco v mé minulosti nestalo, nemusela bych se dnes ničím trápit…
• Kdybych si bývala dodělala po VOŠCE bakaláře, dnes bych mohla…
• Kdybych bývala jela alespoň na rok do zahraničí…
• Kdybychom tak strávili čas před dětmi jinak…
• Kdybychom chodili na předmanželskou přípravu, jak by to asi dopadlo…
• Kdyby se tak nikdy neobjevil Coronavirus…

To jsou jen takové malé příklady… Někdy jsou to spíš taková přání…

• To by bylo krásné, kdyby děti…
• To by bylo krásné, kdyby manžel…
• To by bylo krásné, kdyby ostatní…
• Můj život by byl mnohem lepší, kdyby…

Takto bych mohla pokračovat ještě mnohem déle a vy už asi tušíte, kam tím mířím. Pro mě takové otázky nepatří do nějaké pseudo motivační roviny. Berou mi pokoj a klid, berou mi vděčnost a spokojenost. Myslím, že je dobré snít, posouvat se, přemýšlet nad tím, jak mohu budovat svůj život, ale když do toho pustím příliš mnoho KDYBY, za chvíli budu sedět v křesle paralyzovaná, nespokojená, naštvaná a otrávená…

Vím, že nechci žít v nějakých představách o tom, jaký by můj život mohl být kdyby… nebo co by se stalo kdybych bývala… Chci prožívat vděčnost za to, co je právě teď součástí mého života. Jsou tu i těžkosti a věci, které mě hodně vyčerpávají a štvou, ale do takových chvil a situací mohu pozvat svého Boha. Věřím, že spolu s ním najdu způsob, jak přestat „kdyby“ řešit.