Krize mateřství

Před několika dny jsem si uvědomila, že už takhle nemůžu pokračovat dál. Došlo mi, že už pěknou řádku měsíců jedu vůči našim dětem v jakémsi režimu autopilota a vůbec se v tom necítím dobře.

V posledním, „covidovém“, roce jsem se nastavila do režimu „zajistit potřeby“. Ano, fyzicky jsem pro naši rodinu přítomná, uvařím, uklidím, pomůžu se vší tou online školou, zajistím to, co je potřeba zajistit a v práci odpracuji svůj čas. Dokážu nějak čelit tomu, že i když se snažíme, aby děti měly vše, co mají do školy mít, stejně jim často něco chybí nebo mají nějaký jiný rest a ano, už rok spolu s manželem čelím jejich hněvu, že nemohou do školy, na kroužky, mezi kamarády a snažím se nešílet z toho, že předčasný vstup do online světa je nějakým způsobem mění a já nevím, co s tím. Jenže s těmi všemi zvýšenými nároky na moje mateřství, které na mě tato doba klade, jsem najednou zjistila, že se cítím být matkou míň, než kdykoliv předtím… Začala jsem vnímat, že mi to podstatné totálně uniká. Měla jsem pocit, jako bych stála za sklem a nemohla ke svým dětem. Začala jsem chápat, že jsem vyčerpaná, a to dokonce natolik, že jsem vážně uvažovala o tom, jestli mám svoje děti opravdu ráda a jako matka jsem se zpochybňovala… Ve chvíli, kdy jsem začala takto bilancovat, jsem si uvědomila, že jedu v nesprávných kolejích, ale nevěděla jsem, jak přehodit výhybku.

Trápila jsem se tím – hodně. Pak mě napadlo, že když je teď květen, mohla bych se začít modlit k Panně Marii. Ale jak? Roky jsem se snažila najít k ní vztah, ale nikdy se mi to nepodařilo tak, jak jsem si přála. Pokoušela jsem se s ní mluvit, ale vždy jsem se nějak zadrhla nebo nevěděla, jakým způsobem ji oslovit…

Teď jsem měla ale silný pocit, že by to mohla být cesta, jak se jako matka znovu vrátit skutečně ke svým dětem. Být pro ně přítomná i jinak, než jen fyzicky. Naslouchat, ne jenom poslouchat. Radovat se ze společných okamžiků… Zkrátka rozbít to sklo, které mi bránilo být s nimi…

Začala jsem trochu neobratně tím, že jsem Panně Marii řekla, že mě mrzí, že nevím, jak s ní mluvit, ale že se budu modlit každý den jeden desátek růžence a doufám, že to z mé strany prolomí ledy.

Začala jsem s růžencem a hned ten den jsme šly s mojí kamarádkou, která je na vozíčku, ven s dětmi na hřiště. Děti prosily kamarádku, aby se mohly svézt na jejím elektrickém vozíku a ona jim ho laskavě půjčila a posadila se na lavičku. Dívala jsem se, jak děti jezdí na vozíku kolem hřiště a najednou jako by mě zalila přílivová vlna. Prudce jsem ucítila, že to, co mám, je zrovna tento okamžik. Nevím, jestli budu mít ten, co přijde za chvíli. Z minuty na minutu může být můj nebo náš život čímkoliv poznamenaný a já marním drahocenný čas tím, že jsem tak ve stresu, že tu nedokážu ani být pro naše děti. Ten okamžik mi vlil jakousi nadpřirozenou sílu do žil. Pořád jsem byla vyčerpaná, ale to sklo, které jsem mezi sebou a dětmi cítila, se rozbilo.

Když jsme přišli domů, věděla jsem, že chci náš čas s dětmi skutečně prožívat a hledat cesty, jak tomu pomoci. S touto myšlenkou jsem bezděky otevřela časopis, který mi ležel na stole a zrak mi padnul na článek o virtuálním běhu pro Paraple. Hned jsem naši rodinu přihlásila a začali jsme sbírat kilometry s myšlenkou na ty, kteří nejezdí na vozíčku proto, že jim to připadá jako zábava a chtějí si to jen tak vyzkoušet. Byl to první krok, procházky pro Paraple se staly úžasným pojítkem a já během nich začala znovu pociťovat radost z toho nezaslouženého privilegia, že mohu být matkou tří zdravých dětí.

Růženec se modlím dál a myslím si, že díky němu a kamarádčinu vozíku se mi pomalu znovu daří oživovat mé polomrtvé mateřství. Vím, kolik věcí se mi stále nedaří, ale snad už nejedu jen v módu, který velí postarat se, zařídit, udělat… Snad je v něm dnes už víc obyčejného „být spolu“. Možná jsem toho nejen kvůli pandemii hodně ve vztahu k našim dětem zvorala a dělala jinak, než bych si přála, ale nenechám covid, vyčerpání ani svou nevděčnost, aby mi sebrali vztah s vlastními dětmi.