Má to svou cenu…

Když mi bylo kolem dvaceti, měla jsem jasnou vizi – kariéra v korporátu. Budu pracovat tak dobře, že mě budou povyšovat z jednoho místa na další a rychle se dostanu do nějaké skvělé, vážené pozice. Když se mě někdo zeptá na to, co dělám, budu moci říct, že pracuji jako… (doplňte si nějakou super pozici). Toužila jsem po tom mít moc, peníze, postavení.

Všechno to, co jsem popsala, šlo stranou, když přišly děti. Zcela přirozeně. A i když nemám vůbec v plánu se ke své původní představě vracet, protože korporát už mě dávno neláká, musím přiznat, že je uvnitř mě stále nějakým způsobem živá, jen změnila podobu… Ta touha po moci, postavení, uznání. 

Jsem ale přesvědčená, že lidé, kteří po moci a uznání touží a následně moc získají, nejsou těmi správnými lidmi, kteří by ji měli mít. Proto se snažím jít po cestě pokory. Není zdaleka tak přímočará a je pro někoho jako jsem já, dost náročná. Často se mi po ní vůbec jít nechce. Ale věřím tomu, že jestli se jednou naučím skutečné pokoře a dokážu všechny ty nesmyslné touhy zpracovat a odsunout, tak si mě to, co si mě má najít, také najde. 

Když mám pochybnosti, zda se ohledně svých, zejména pracovních, příležitostí rozhoduji správně, přijde zpravidla něco, co mě u mých rozhodnutí udrží…

Ve čtvrtek jsem šla s dcerami jako každý měsíc do divadla. Milujeme Minor a přestavení Sněhová královna rozhodně patřilo k těm nejlepším, co jsme viděly. Když jsme si tak užívaly náš společný večer, jedna z dcer mi řekla: „Maminko, to si budeme vždycky pamatovat, že jsme do Minoru chodily s Tebou.“

Chci, aby si naše děti pamatovaly, že jsme s nimi byli, že jsme společně něco zažívali, že nás to spolu bavilo. Všechno má svou cenu a pro mě má vztah s našimi dětmi cenu rychlé kariéry a řekněme si to narovinu, také potenciálně vydělaných financí. Pro někoho to není problém, pro mě je to o každodenním uvědomování si, co je v životě skutečně důležité.

Jak to máte vy?