Mše s dětmi v zahraničí III. část

Tento článek bude na pokračování 🙂 První tři týdny si s rodinou vybíráme zaslouženou dovolenou v Itálii. V prosinci standardně začínáme hledat na Airbnb cenově dostupná ubytování a pak se půl roku těšíme, až odjedeme :).

Možná to někomu bude připadat zvláštní, možná nadbytečné, ale je pro nás i během volna v cizině důležité nerezignovat na nedělní bohoslužby. Mnozí naši přátelé a známí jsou toho názoru, že je to zbytečné, když děti a koneckonců ani dospělí ničemu nerozumí, ale já si myslím, že mše není jen o tom „rozumět“, ale dát Bohu hodinu svého času a setkat se s ním v eucharistii. Na dovolené mi to připadá obzvláště důležité, protože popravdě – máme za co být vděční…

Mše v cizině jsou navíc zajímavým exkurzem do života místní církve a jednotlivých farností. Zajímá mě, zda se mše liší od našich, jestli jsou děti v kostele vítané nebo ne atd.

Musím říci, že nemáme zrovna to štěstí, že by naše děti byly ty nejhodnější v kostele, které sedí, poslouchají a mše je strašně moc baví. Všechny tři (Doda možná trochu méně) byly tak do 5 let dost náročné, každé svým způsobem. Agátka teď v deseti letech začíná už zase pyskovat, že se jí do kostela nechce, Domí se samozřejmě ráda přidá a Metoděj teď přišel do období, kdy držet pusu zavřenou je pro něj téměř nadlidský úkol a v kostele mu to připadá jako jedna velká legrace všechno komentovat. Nejraději by navíc podlézal mezi lavicemi. Myslím si ale, že projevy našich dětí jsou v únosné míře a když nejsou, odcházíme z kostela, než jsme znovu připraveni se vrátit. Jsme samozřejmě zhýčkaní pražskou farností, kde chodíme na dětskou mši. Nikdo nás nevyhání, nikdo se nemračí, Metovi stačí říct, že půjdeme do foyer mezi zlobivý a tím jeho „vyrušování“ většinou ochladne. Respektující prostředí vůči dětem rozhodně není standardem v té naší české kotlině, alespoň podle toho, co zažíváme mimo farnost… Například jednou jsme navštívili mši kdesi na Moravě – žádné děti, mnoho téměř až nenávistných pohledů na naši tenkrát tříletou Agi. Shodou okolností tam byl jeden náš bývalý farník, který nám vysvětlil, že z farnosti všechny děti vyštípali, nikdo tam s nimi nechodí, protože je tam totálně nepřijímají. Já si jen říkala – cože??  Připadá nám opravdu podstatné do kostela s dětmi chodit. Je to jistý návyk, který časem může vést k přijetí osobní zodpovědnosti a také nalezení osobní víry. Moje zkušenost je taková, že nejvíc nadávají na děti v kostele ti, jejichž dospělé děti dnes do kostela dávno nechodí… (ano, ptám se jich „A co vaše děti? Chodí do kostela?“ Většinou zavládne trapné ticho…).

Takže, podělím se s vámi postupně o tři zkušeností z návštěv mší v Itálii.

Caldonazzo

Nedělní mši tady mají od 10:30. Nic moc čas pro našeho tříleťáka, který už bývá touto dobou trochu jetý (normálně ještě po obědě spí, na dovolené ne…). Když jsme přišli do kostela, sedli jsme si do zcela zadní řady vytvořené z židlí. Jedna místní slečna nám tam uvolnila místo, abychom se všichni vešli a stařeček v řadě před námi na nás ukázal gesto, kterým naznačil, že je skvělé, že jdeme do kostela s dětmi. Starší pánové za námi dělali obličeje na Meta a vše bylo ze začátku fajn. Samozřejmě neušlo mé pozornosti, že kromě našich dětí nebylo v kostele jediné další dítě. Zhruba po evangeliu chytil Metoděj záchvat a Vašek ho tzv. vyvedl ven, kde Met řval, že chce zpátky dovnitř. Jedna řádová sestra nelenila a přišla Vaška s Metem usměrňovat. Z toho, co pochopil z její rodné italštiny, to bylo zřejmě něco o tom, že děti na mši nepatří. Ach jo…  Nicméně za chvíli se Met uklidnil a mše pokračovala pro nás celkem v klidu, i když jsem Metovi musela pořád něco ukazovat, holkám jsme zvědomovali, co se zrovna děje, která je právě modlitba. Čtení jsme si četli z mobilu. Holky sice přede mší pištěly, že stejně nebudou ničemu rozumět, ale nakonec byly úplně v pohodě a přišlo mi, že se soustředí mnohem více, než doma :). Vrcholem mše je samozřejmě eucharistie. Všechny naše děti šly v řadě k oltáři, ačkoliv jen Agátka už je „přijímající“. U nás je zvykem dát dětem požehnání, ale tady došlo k zvláštní situaci. Spolu s knězem podávala přijímání jakási paní (katechetka?), která zároveň předtím četla všechna čtení. Nepoužívali patenu, ale takový dlouhý šál, který drželi dva ministranti naproti sobě. Každopádně paní nejdřív vyignorovala Meta, ale u Dody to už nebylo tak snadné. Zarputile před ní stála s prstem na rtech a čekala na požehnání, kterého se jí ovšem nedostalo a musela jsem ji vzít za ruku a odvést – zřejmě to tu vůbec není zvykem – to nás fakt překvapilo, protože třeba v Chorvatsku to bylo samozřejmé, stejně jako u nás. Takže tolik k naší první zkušenosti :). Asi víceméně stejné, jako v mnoha kostelích u nás v České republice. Takže trochu zklamání… Vždycky se mi vybaví Ježíšův výrok „Nechte maličké přicházet ke mně“ a cítím, že děláme dobře… Rozhodně se odradit nedáme a prověříme italskou „mešní pohostinnost“ i v dalších kostelích v jiných městech. 🙂

Pište mi do komentářů tady, na FB nebo IG jaké jsou vaše zkušenosti a názory. Máte-li nějaké pozitivní zkušenosti ze zahraničí – dejte vědět :). Jak si myslíte, že jsme na tom v Čechách, co se týká dětí na mši? 

Corsanico

Tento týden jsme se přesunuli do malebné, přátelské vesnice Corsanico – oblast Toskánsko v blízkosti Apuánských Alp i moře. Byla jsem moc zvědavá, zda se zdejší příjemné prostředí bude zrcadlit i v místní farnosti a musím hned říci, že jsem nebyla zklamaná :).

Byli jsme mile překvapeni, že i tak malá vesnice, má krásný, velký kostel, ve kterém se slouží nedělní bohoslužba – naštěstí pro nás již od 9 hodin. Minule jsem zapomněla zmínit, že v kostelích se stále nosí respirátory/roušky. Oficiálně jsme věděli jen o MHD, ale ukázalo se, že v kostele je mají na sobě zkrátka všichni stále také… Zaujalo nás, že v rozpisu mší, který visí na dveřích kostela, je rovnou napsáno, kdo bude v neděli číst první a druhé čtení + žalm. Když už zmiňuji žalm – při obou našich nedělních zkušenostech byly verše čtené a antifona zpívaná.

V kostele se sešlo 20 farníků ve věkovém průměru kolem 60 let, děti žádné. Je potřeba vzít v úvahu, že jsou prázdniny, ale na tak veliký kostel to byla doslova hrstka lidí, která seděla zejména v zadních řadách (včetně nás, v cizím kostele si dopředu netroufáme, je lepší mít s Metodějem rychlou únikovou cestu:). Na začátku se farníci společnými silami snažili zprovoznit elektrické varhany, což se jim nakonec úspěšně podařilo a ihned poté začal varhaník hrát a začala mše.

Musím zmínit, že v obou kostelech mi skladby zněly celkově nějak pozitivněji než naše klasické kancionálovky. Může to být liturgickým obdobím, to nevím, ale člověk by se u nich roztancoval (Metoděj to i praktikoval). 

Zpěv táhla z presbytáře jedna z nejmladších farnic (asi 45 let) a mši sloužil stařičký kněz. Nerozuměli jsme samozřejmě ani slovo, ale co mi připadalo roztomilé bylo, že stejně jako většina starších kněží, které jsem měla možnost zažít, měl nekonečně dlouhé kázání, během kterého jsme museli už opravdu s Metym ven, kde mu jakýsi muž z místních informací přinesl skvělou interaktivní knížku s autíčky, to bylo opravdu milé. Už minule jsme si říkali, že jsme udělali zásadní chybu v tom, že jsme s sebou nevzali žádný z našich misálků nebo knížek, které si mladší děti během mše občas prohlížejí u nás… Poučení pro příště…

Zaujalo mě, že většina farníků se modlila Otče náš s dlaněmi vzhůru. Je mi to sympatické, ačkoliv já sama jsem v tom nějak zaseknutá. Někteří lidé se tak modlí i u nás ve farnosti a já si vždycky říkám „Také to zkusím“, ale ruce drží u sebe jako přikované. Prostě mě svazuje železná košile v podobě zvyku. Zajímavé, že mi to nejde. Někde vzadu hlavě mám takový hlásek, který mi říká něco ve smyslu „Přeci se nebudeš předvádět!“ Tady jsem měla rozhodně možnost „beztrestně“ se pomodlit Otče náš se stejným gestem, jako ostatní, ale stejně jsem nenašla v sobě tu schopnost změnit svůj postoj a umlčet ten hlásek…

Znovu jsme zkusili jít k přijímání se všemi dětmi a tentokrát úspěšně. Doda se sice cukala, že nepůjde, když nedostane požehnání, ale naštěstí stařičký kněz s viditelným pohnutím „nepřijímajícím“ dětem požehnal a vše bylo nanejvýš v pořádku 🙂

Po mši jsme sklidili od místních babiček jen milé úsměvy, popřípadě pozitivní slovní hodnocení 🙂 a odcházeli jsme s báječným pocitem.

Navíc ten den měla naše Dodynka 8. narozeniny. Hodně jsem tak při mši prožívala vděčnost za její život, její dary, její nesmírnou trpělivost a píli, kterou tento rok každý den prokazovala. Jsem na ni velmi hrdá a děkuji Bohu, že při ní i při nás stojí.

Tolik k nedělní zkušenosti a příští týden se můžete těšit na zkušenosti z Benátska :). Kdepak jste na dovolené vy? Navštívili jste také místní farnost? 

Rosolina mare

Poslední navštívená mše v Rosolina Mare byla krásným závěrem. Kostel, který můžete vidět na úvodní fotce, byl krásný, moderní, měl půlkruhový půdorys a nacházely se v něm obrazy, které alespoň na mě měly vyloženě uklidňující účinek. Nejvíce mě asi zaujal obraz, který znázorňoval Ježíše jdoucího po moři. Za zmínku také stojí to, že prostor má evokovat jakési křídlo, k čemuž tvůrce inspiroval úryvek z žalmu „Do stínu křídel tvých se ukrývám“.

Byla tady úplně jiná atmosféra, než v předchozích dvou kostelech, a to zejména proto, že byl plný turistů. Stavba tohoto kostela reagovala právě nejen na rostoucí farnost, ale také na to, že jde o velmi turistickou oblast. Trochu jsme experimentovali a šli na mši až od 19 h, což bylo skvělé, nebylo už takové horko. Nutno ale říci, že na vedro tu byli dobře vybavení – v kostele bylo asi 8 mega větráků, všechna okna i dveře otevřené, takže po celou dobu mše zde byl příjemný vánek. Říkala jsem si, že alespoň dva takové mega větráky bych docela uvítala v našem pražském Komunitním centru, kde je v létě opravdu k padnutí, zvláště při současných vysokých teplotách…

V kostele bylo tentokrát poměrně dost dětí, většinou ve věku našich holek. Zaznamenali jsme dost německy mluvících turistů a několik poláků. Bylo to zvláštním způsobem povzbudivé vidět všechny ty lidi, kteří se sešli na bohoslužbě z tolika různých zemí světa. Cítila jsem takovou sílu toho propojení, to něco nevyslovitelně společného… Takový pocit pro mě má velký význam.

Trochu mě mrzelo, že v tak velkém kostele (sednout si může až asi 600 lidí) nemají varhany a zpěv táhlo několik farnic. Možná je to tu přes školní rok jinak, kdo ví…

Závěrem bych chtěla říct, že i přesto, že mše s našimi dětmi jsou náročné nejen v zahraničí, ale i u nás v Čechách, stejně jsem moc ráda, že zatím můžeme všichni společně na bohoslužbu chodit. Nejsem naivní, časem budou chtít děti chodit na mše pro mládež s kamarády a nebo, kdo ví, možná budou období, kdy do kostela nebudou chtít jít vůbec. Proto se snažím uvědomovat si, jak jsou tyto okamžiky vzácné a že brzy může být vše jinak. Díky Bohu za společný čas s ním i s rodinou a za Jeho ochranu na našich cestách.