Nechám to na TOBĚ…
Už třetí den ležím v posteli. Ne, že bych si jen tak lenošila, ale jsem nemocná (ne, nemám covid😊). Dva dny jsem ale byla úplně mimo. Dnes už je mi líp. Dokonce jsem schopná napsat tento příspěvek. Nebudu tady ovšem rozebírat svoje zdravotní problémy, to byste stejně ani nechtěli číst. 😊
Málokdy se mi stává, že bych vypadla tak, že nejsem schopná postarat se absolutně o nic. Každou chvíli mě během doby, kdy mi bylo fakt blbě, napadlo, jak by to bylo děsné, kdybych tady neměla manžela, který se postaral naprosto o všechno. Vím, že ho vždycky rozhodí, když onemocním. Hlavně asi můj přístup. Prý to vždycky hrozně rozebírám, jak je mi špatně a co mě kde bolí atd. No, řeknu to narovinu, je to pravda. Jsem taková. Myslím, že o tom mluvím proto, abych si obhájila, proč musím ležet. Je jedno, že mám horečku a je mi zle, vždycky mám pocit, že to bude vypadat, že si jen tak vymýšlím, že simuluju, že si „chci odpočinout“. Vím, že to zní absurdně, ale je pro mě těžké překonat ten pocit, že to všechno nechávám na něm.
A to je právě jedno z mých velkých témat, ve kterém se průběžně učím po malých krůčcích posouvat – nechávat občas něco také na druhých a nestydět se za to.
To je ta lidská rovina. Má to ale také druhou úroveň. Uvědomuji si, že pokud nejsem schopná nechat něco na druhém člověku, je pro mě stejně tak těžké, a možná ještě těžší, učit se nechávat věci na Bohu. Když to píšu, připadá mi to až směšné, protože je absurdní myslet si, že mám svůj život nějak v rukou, že všechno zvládnu sama…
Toto pro mě nejsou nové úvahy. Už několikrát jsem si uvědomila, že v životě přicházejí změny, které nemohu nijak ovlivnit, a že nejlepší cestou je prostě věřit a nechat se vést, i když mám obvykle docela dost velký strach, jak to všechno dopadne…
Velmi významným příkladem je celý poslední rok našeho života. „Koronáč“ nás zastihl v období, kdy jsme měli pocit, že se u nás vše tak nějak stabilizovalo. Prožívali jsme po dlouhé době šťastné období – vztah, práce, děti… všechno konečně začalo fungovat. A ze dne na den se všechno změnilo. Vašek se živí jako trenér a já jsem na rodičovské dovolené. Najednou jsme byli bez příjmu, děti doma na online vyučování, všechno se převrátilo vzhůru nohama…
Ne, neřeknu vám, že jsem to tentokrát zvládla skvěle a hned od začátku jsem byla klidná a důvěřovala Bohu. Kéž by… Ze začátku jsem začala strašně panikařit, vůbec jsem nevěděla, co bude dál, co budeme dělat, jak se to všechno vyřeší… Spoustu věcí jsem nemohla pochopit a byla jsem hrozně nešťastná z toho enormního propadu. Naštěstí můj manžel pořád zůstával v klidu, což mi nakonec pomohlo se taky uklidnit a začala jsem k té situaci přistupovat vnitřně jinak.
Otevřela jsem se tomu, co má přijít, ať už je to cokoliv. Měla jsem a pořád mám velký strach, ale cítím, že mě Někdo drží za ruku. Neustále se stará. Během krátké chvíle jsem si díky mé sestře našla práci na částečný úvazek v dětské skupině, kde mohu být i s naším nejmladším synem a ukázalo se, že mě to moc baví. Moje skvělá kamarádka Maruška mě zapojila více do práce pro Little Bears, kde se mohu realizovat tvůrčím způsobem a přináší mi to radost. Vaškovi zase moc pomohl náš kamarád Honza, který mu nabídl v této době spolupráci… A k tomu vždy něco zázračně dostaneme. Ať už to bylo maso od naší Charity nebo oblečení pro naše holky. A v neposlední řadě se nám na účtu objevily i peníze z nadace nebo od někoho z farnosti v době, kdy jsme ještě opravdu vůbec netušili, jak to zvládneme… K tomu všemu je k nezaplacení podpora rodiny a přátel. Víme, že se na ně můžeme kdykoliv obrátit.
Tím vším chci říct, že i když je doba těžká a mnoho věcí jsem si představovala jinak, jsem ráda, že jsem se neschovala do své ulity s tím, že musím všechno zvládnout sama, i když se mi ze začátku chtělo. Nevíme, co dalšího ještě přijde, ale jsem si jistá, že sami v tom určitě nezůstaneme.
2 komentáře
Miriam
Nechat si pomoci je jeden z nejtěžších úkolů. Zvláště pro křesťana zprvu téměř nepřekonatelná výzva. Říci druhým i sobě „nezvládám“ je těžké, a často k tomu potřebujeme plno slov, ktete ve výsledku mohou být druhým nadbytečné . To je tak přesne!
Učila jsem se to dlouho, pomáhala si vědomím, že jsme v Bohu společenstvím. Že naše společenství je prostě Kristus. V Něm žijeme, pohybujeme se a jsme a to právě skrze vztahy a vzájemnost. To v Něm a skrze Něj můžeme růst a duchovně zrát a to právě skrze vztahy, které se tvoří i poznanim, že jsme zastupitelni a nahraditelní, a tím se o to více posouváme v lekcich emapatie. Príště a zase priste bude třeba méně slov, poznáme si to „na očích“. Toto neviditelné pouto v nás nechává růst Krista. To je živý Kristus.
+++
Ale mohu přispět ještě další zkušenosti. Jako pozorovatel z vnějšku, ale i jako účastnik zevnitř.
Chronicka nemoc, úraz, nebo jen stáří může vést k reálným dlouhodobým omezenim. Pro okolí jsou však až příliš zjevným a čitelným znakem útočící na první signalni soustavu, že více predjimame, než naslouchame. Šedý vlas, shrbená záda, špatná chůze, nebo dokonce kompenzační pomůcka jako by byla atributem bezmocmoci člověka interpretovaným jako volání o pomoc a v důsledku se od něj z ohleduplnosti nic nevyžaduje ani nechce. Čím napadnejsi atribut, tím větší sklon generalizovat a sjednocovat rozdílné lidí do skupin podle těchto znaků, zbavovat je individuality a jedinečnosti
Kompenzačníí pomůcku pak málokdo vnímá prostě jako kompenzační nástroj, který jen nahrazuje, na co dotyčný v určitém segmentu potřeb nestačí, ačkoli nadále zůstává člověkem se svými schopnostmi, potřebami, dovednostmi i individuální mírou soběstačnosti. Dokud ji nepoužívá sám, často si noc otázek neklade. Třeba že pomůcka není diagnóza a nedefinuje člověk ani zdravotně natož lidsky, a není ani výrazem jeho totální odkazanosti na pomoc. To pak může být stejně těžké okolí vysvětlit a dokazat, jako si jindy slovně zajistit prostor pro zvládnutí nemoci, nebo jen únavy.
Hnevame na své staré matky nebo babičky, že myji okna, „když bychom jim přece všechno udělali „? Nehnevaji se pak ony na nás, když jim to vycitame? Kdo to nezna? Je z toho leda spor, který může dlouhodobě narusovat to nejdůležitější. Vztahy.
Stejně tak člověk zajištěný svou pomůckou, může postupně propadat zoufalství že je pro okolí pouhým objektem pomoci, od kterého se nic neočekává ani se mu nepovolí nic dělat.
Stoji tak před volbou. Tuto roli přijmout a propadnout se do ní, navzdory svým zachovaným schopnostem, dovednostem a možnostem. Rezignovat na život ztratit postupně motivaci a konečně tak naplnit představy druhých. Nebo se hájit a chlubit slovy co všechno zvládá a umí? Jmenovat co kdy kde jak dokázal navzdory tomu všemu ? Trapné!
Chci tím jen říct, kolik podob může mít, když je nutné vymezit si prostor pro sebe. Ať už je to nutnost úlevy nebo naopak. Znám obojí, a vím jak je obojí těžké. Jak moc Ti rozumím!
( Co se však partnerského vztahu týče, věř že s dalšími roky, s dalšími desetiletími se sehrajete natolik že tato bariéra aspoň v rodině padne. Poznáte nakonec na sobě každičký záchvěv, každou potřebu druhého aniž by bylo třeba cokoli říkat. To je nádhera, tajemství a kouzlo celoživotních vztahů. Samozřejmě to trvá a neděje se tak úplně samo. Ale uvidíš, že to přijde! 🍀 )
Akrabka
Moc Ti děkuji za komentář, Miriam. Zvláště se vciťuji do té situace, kde píšeš o tom, že buď se naplní očekávání společnosti o neschopnosti nebo naopak se člověk bude pokoušet neustále připomínat, co vše zvládl. Doufám, že existuje i nějaká střední cesta, ale představuji si, že je velmi těžké po ní jít…