Nevzdat se

Pohřeb mého tchána minulou sobotu ve mně zanechal mnoho hlubokých a intenzivních pocitů. Myslím si, že chvíle, kdy společně s někým dalším prožíváte smutek, patří k těm vůbec nejintimnějším. Nevěděla jsem, jak budeme s mým manželem tuto situaci prožívat a upřímně – byla jsem z toho nervózní…

Můj manžel nepatří k lidem, kteří by dávali emoce často najevo, ať už jsou jakékoliv. Stává se mi tak, že je pro mě v některých situacích problematické se mu opravdu duševně přiblížit, protože nedokážu dobře zachytit to, co vlastně cítí. Někdy si kvůli tomu připadám odstrčená, jako by mě nezval do svého světa. Jako by stál za pomyslnou zdí… Měla jsem strach – co když mě nepustí do svého prožívání při tak zásadní události v jeho životě? Co když zůstanu jen pozorovatelem? Chtěla jsem být s ním… Opravdu s ním, a ne vedle něho…

Mé obavy se ale rozplynuly, když jsem ho viděla, jak prožívá smutek z otcova odchodu. Cítila jsem tak intenzivně, jak silné pouto mezi námi je! Vnímala jsem extrémní blízkost k muži, který je mým partnerem už 18 let… Byl to téměř hmatatelný pocit onoho „a budou jedno“. To nezažívám zrovna každý den…

Takové chvíle jsou pro mě opravdu velmi duchovní a posunují mě nejen v našem vztahu, ale následně i v duchovním prožívání jako takovém. A když chci na takový duchovní zážitek odpovědět, uvědomím si, jak je pro mě důležité snažit se o skutečné dobro. Může se mi zdát, že to, co je v mých možnostech dělat, má jen minimální dosah nebo že se mi moc nedaří. Ale to nevadí. Každý dobrý skutek, každé rozhodnutí pro dobro má v tomto světě smysl. Někdy je pro mě strašně těžké se snažit i jen v mých základních identitách a rolích. Občas je náročné být milující manželkou, jindy trpělivou matkou a je těžké být pokornou v rolích, kde je výkon tím hlavním měřítkem… A právě i v těchto na první pohled nenápadných oblastech má smysl snažit se vytvářet hodnoty jako je vytralost, pravdivost, pokora, laskavost… Věrnost v maličkostech…

Chci tím vším říci, že bych jednou chtěla z tohoto světa odcházet s myšlenkou, že jsem se nikdy nevzdala, že jsem neuhnula z cesty k Bohu. Že jsem se vždycky snažila o svatost i přes to, že mě válcovaly moje nedokonalosti. Nemusím zachránit svět, ale chci být věrná tomu, co mi bylo svěřeno do péče…

O těchto a dalších věcech bych chtěla rozjímat na sobotní pouti pro ženy. Toto je i moje poslední pozvánka pro vás, které čtete tyto řádky. Máte-li chuť, pojďte tuto sobotu s námi. Je to čas, který můžete věnovat samy sobě a hledat odpovědi na své vlastní otázky, touhy a myšlenky…