Pokojně žít

Uchopit téma dnešního článku se mi zdá těžké. Myšlenky týkající se nějaké změny jsou čímdáltím konkrétnější a neodbytnější, stále mě napadají, stále jsou se mnou, a proto vím, že jsou důležité. Nejdřív se objevovaly jako taková nezřetelná představa toho, že se odstěhujeme někam na venkov, opravíme si starou faru (nevím, to je prostě takový můj sen – vážně – ty historické fary jsou přeci tak překrásné a často v nich nikdo nebydlí a jen chátrají…) a budeme si žít v klidu a míru.

Tato myšlenka je samozřejmě pro tuto chvíli taková „fantasmagorie“, ale protože se v mé hlavě objevovala tak často, začala jsem ji brát vážně. Ne to, že bych se přestěhovala, ale snažila jsem se odpovědět si na to, proč bych chtěla takovou změnu, co mě na ní láká. A odpovědí byl samozřejmě větší klid, menší zaneprázdněnost a možnost více se věnovat rodině. O podzimních prázdninách jsem přičichla k tomu, jak by se mi líbilo žít naše dny a otevřelo mi to další dveře ke zkoumání toho, co mě trápí.

Měla jsem takovou představu, že si budeme o prázdninách prostě užívat podzimu a povedlo se nám to. Věnovali jsme se jeden druhému na 100% a za ty čtyři dny jsme si užili:

• hraní pexesa a deskovek
• pouštění draka
• šli jsme na dva výlety
• sbírání listí a tvoření listových strašidel a vějířů
• dlabání dýně
• zapalování svíček
• vaření šípkového čaj
• koukání na pohádky
• společné hraní a povídání
• výstavu hraček

Ano, ano na dovolené to byla idylka, ale nemohu u toho zůstat. Tyto čtyři dny byly přesně takové, jaké bych si přála, aby byly naše běžné dny. A upřímně – takové nejsou.

Moje představy o tom, jak by naše společné chvíle měly vypadat, se hodně liší od reality.

Přemýšlela jsem nad tím, jak ty prázdniny alespoň částečně přenést do našeho běžného života, jak si udělat čas na obyčejně radosti… Přestože mám práci, kterou miluju, vyvolává ve často i negativní pocity, které se snažím zpracovávat – asi nejsem jediná matka, která pracuje v oblasti pedagogiky a vyčítá si, že dětem ve školce věnuje 100% energie a času, ale na vlastní děti zdaleka tolik času nemá. Zvládám s nimi přes týden prakticky jen to nejnutnější a na procházky, pouštění draků a další věci není prostor nebo si ho spíš neumím vytvořit.

Ukázalo se tedy, že hlavním důvodem mé touhy po změně je nespokojenost s tím, jak trávím čas s vlastními dětmi. Jistě, mohla bych si to stokrát omlouvat a uvádět nejrůznější důvody, které by byly zřejmě celkem reálnými argumenty, proč si nedokážu udělat více času, ale nepřipadá mi správné zůstat u vzdychání a dál pokračovat v tom, jak to je, zvláště, když s tím nejsem spokojená. Je to sice zrovna teď tak, že nevím, co přesně s tím, ale zjistila jsem, že je moc dobré se vyvíjet nejen profesně, o čemž se hodně mluví, ale rozvíjet se i jako matka. Nestydím se říci, že jsem se hodně věcí naučila třeba i od mladších maminek, které mají jedno dítě, nebo naopak od starších, třeba s pěti dětmi. Uvědomuji si, že naše pojetí výchovy se za 9 let, co jsme rodiči, mění, a to podle mě k lepšímu. Nechtěla bych ustrnout, chci hledat cesty, jak se stávat lepší matkou každý den. Nemyslím si, že když mám tři děti, tak jsem spolkla všechnu moudrost světa. Se spoustou věcí nemám zkušenost, hodně se toho stále učím a dokonce občas i vyloženě měním na věci názor. Být matkou, to není nějaký staticky stav. Je to nekonečný proces učení se, vnímání druhého, empatie…

Vím tolik, že chci překonávat zarezlé stereotypy uvnitř sebe a hledat cesty, jak skutečně být s našimi dětmi, každý den. Nejsem ideální matka, ale jsem snažící se matka, která se vyvíjí spolu se svými dětmi v čase.

A jak začnu? Nebudu duchem nepřítomná, když na mě mluví. Nebudu přemýšlet nad tím, kolik toho ještě musím udělat a co mi kde hoří. Začnu zkrátka tím, že když se ozve „Mami“, budu věnovat plnou pozornost tomu, kdo mě tak zrovna oslovil. Malý krok, ale zrovna teď cítím, že důležitý k tomu, abych se mohla posunout dál.

„Do Tvých rukou vkládám s dětskou důvěrou to nejdražší, co jsi mi, Nebeský Otče dal, a to moje děti… Věřím, že mi pomůžeš najít ty správné cesty k nim, že mi ukážeš, jak s nimi trávit čas, jak si ho najít a využít, abych mohla klidně žít a jednoho dne i umřít.“

Amen