Správný čas a správné místo

Jedním z největších fanoušků stránek nahlubinu.cz je kupodivu můj manžel 🙂 Od začátku mě podporoval, abych začala blog psát, koupil mi doménu a posunul mě k tomu, abych si začala plnit jeden ze svých snů.

Když si minulý týden přečetl můj článek, usoudil, že je čas, abychom si trochu odpočinuli, zařídil hlídání pro děti a jenom ve dvou jsme odjeli ke Slapské přehradě, kde jsme prožili krásný, klidný víkend.

Přišlo to opravdu v pravou chvíli. A víte, co také potřebuje vhodné místo a načasování? Když potřebujete s někým mluvit o něčem potenciálně nepříjemném… S Vaškem jsme měli o víkendu spoustu času na to, abychom si povídali a během hovoru jsme se vrátili právě i k poslednímu článku, zejména k části o nezastavitelném motorku, který mě pořád žene, nedokážu ho zastavit, a přitom mám stále pocit, že nic nestíhám… Mohli jsme si promluvit v klidu o tom, jak to vidí manžel, proč si myslí, že to tak mám, a dokonce jsme se i dostali k různým formám řešení. Byly to přesně věci, které jsem potřebovala slyšet, ale kdybychom o nich mluvili doma, nikdy bych asi nebyla schopná se tolik usebrat, protože bych pravděpodobně byla unavená, roztržitá, rušily by nás děti… Možná by mě mohla jeho dobře míněná slova i naštvat. Teď tomu tak ale vůbec nebylo, protože jsem měla schopnost vnímat, že i lehká kritika je zahalená do toho, že mě má rád a chce pro mě to nejlepší. A jsem mu moc vděčná za to, že dokázal počkat na vhodný okamžik…

Mimo to jsem po celý víkend měla pocit, že je mi Bůh blízko. Třeba když jsem seděla na oxygenoterapii a dívala se skrz prosklenou zeď přímo na zvoničku s křížem, cítila jsem se poprvé od začátku války na Ukrajině tak nějak v bezpečí. Těžko takový pocit popsat, ale cítila jsem ujištění, že ať se děje nebo bude dít v našich životech cokoliv, On mě neopustí, zůstane se mnou. Bylo úžasné moci chvíli jen tak sedět a být s Bohem, na nic jiného nemyslet, ničím se netrápit, nikam nespěchat.

Vrátila jsem se domů v mnohem méně uspěchané náladě a hned v pondělí jsem začala reálně do svého života aplikovat jeden z nápadů, který mi vnuknul Vašek. Začala jsem tím, že po práci si na pět minut sednu do školkové knihovny a prostě jsem v klidu. Teprve až potom jdu pro syna do jeho třídy. Cítím, že pět minut je doba, která nic zásadního nezmění směrem k čekajícímu Metovi, ale já jsem schopná si za tu chvíli udělat sama v sobě předěl a nenést si práci s sebou tolik domů…

Jsem fakt vděčná za to, že dostávám stále nové možnosti k růstu, snažím se je využít. A snad ještě vděčnější jsem za to, že mi s tím pomáhají ti, které mám na světě nejraději – moje rodina.

Společně růst, komunikovat, vzájemně si naslouchat a poznávat sebe i druhého – i to bylo tématem naší druhé schůzky se snoubenci. Po roce jsme začali připravovat na manželství naši druhou skupinu a je to zase úplně jiné než loni, ale stejně skvělé. Znovu prožívám radost a vděk za to, že můžeme s manželem touto službou společně zase po několik týdnů žit. Není to pro mě samozřejmost, vidím v tom důsledek Božího plánu a jeho vedení…

Děkuji za to… Každý den…