Upřímně o upřímnosti

Když zasedám k počítači, abych napsala středeční článek, mám v hlavě obvykle spoustu myšlenek, ze kterých se toužím vypsat. Dnešek není výjimkou. Když ale přemýšlím nad tématy, o kterých chci psát, brzdí mě jistá autocenzura. Myslím si, že se snažím ve svých řádcích být opravdu upřímná, ale někdy se moje prožívání týká i druhých lidí a z úcty k nim nemohu psát tak otevřeně, jak bych si přála…

Musím se přiznat, že tento můj vnitřní přetlak z nevyjádřených myšlenek, jsem se rozhodla trochu pořešit. Od 12 let jsem si psala obyčejný deník, ze kterého vám tu občas cituji – většinou pro pobavení. Přestala jsem ho psát vlastně až s tímto blogem, který z velké části odráží to, co prožívám a zároveň musí stále podléhat zmiňované cenzuře, která mě limituje. Navíc některá moje témata opravdu nejsou zajímavá pro nikoho jiného, než pro mě (například moje lehké zdravotní potíže apod.:)

Mým řešením je, že jsem si koupila nový, soukromý, deník. Je trochu speciální v tom, že je v něm na každý den jedna otázka a pět kolonek pro pět let. Každý rok tak odpovíte ve stejný den na stejnou otázku – nemohu se dočkat, až ho budu mít v ruce…

S tím jsem se jen chtěla svěřit, protože ačkoliv mi občas říkáte nebo píšete, jak se vám líbí otevřenost a upřímnost mých řádků, což mě vždy zahřeje u srdce, tak musím přiznat, že existují témata, o kterých se zdráhám psát nebo je trochu zaobaluji a tak nakonec občas nejsem tak otevřená, jak by se mohlo zdát a jak bych si sama přála.

Co ale dnes mohu a chci napsat je, že mě trápí, že jsem s dětmi doma na ošetřovačce – zase. Proč mě to trápí? Dobrá otázka, taky jsem si ji položila – asi proto, že mě štve, že mě to štve 😊 Možná vy, kteří čtete tyto řádky a trochu mě znáte víte, že jsem docela perfekcionistka a mám ráda, když odvádím kvalitní práci. Pokaždé, když musím zůstat doma, začne mě pronásledovat pocit, že nikdy nemůžu být tak dobrý zaměstnanec, jak bych si přála. Závidím některým kolegyním 100% docházku a jejich možnosti řešení nemocí apod. Trápím se myšlenkami na to, jak často asi budou děti letos nemocné a živě si dramaticky představuji, jak se všechny mé sny o práci, kterou si přeji, rozplývají… (moje klasické katastrofické scénáře).

Naštěstí mám nejlepší kolegyni, jakou si mohu přát, která mi vždy pomůže se srovnat. A víte, co je nejlepší? Zavedly jsme si popracovní modlitební pondělky. Kde jinde tohle máte? (kromě mojí minulé práce pastorační asistentky :D) Když jsme se s kolegyní v pondělí modlily, prosila jsem mimo jiné i za to, abych dokázala správně vyhodnocovat, kdy pracovat a kdy zůstat s dětmi doma. Po druhých se to žádá snadno, ale když chci po sobě, abych zůstala s nechcípaným dítětem doma, no… 😊 Společná modlitba mi však dodala spoustu sil a podařilo se mi uvěřit, že vše dělám nejlépe, jak dovedu a podle svých možností. Cítila jsem pak více vděčnosti než hořkosti, a hlavně pocit důvěry, který se u mě zas až tak často neobjevuje… (asi téma na příště 😀 ).

Vše má svůj čas a já nechci přeskakovat svoje životní kapitoly. Co si budeme povídat, pro nás matky (a opravdu věřím, že nejsem sama), je to někdy těžké nesnažit se to všechno nějak urychlit, ale snad stojí za to vytrvat. Co myslíte?

P. S Chcete jet se skvělou partou žen na pouť? Pojeďte! Tady najdete info kde co a jak 😊