Víru si za prachy nekoupím
Stále jsme v karanténě a většině rodiny tato domácí izolace končí až příští týden. Toto odloučení od vnějšího světa ale neznamená, že se nic neděje, že nic neprožíváme. Naopak prožívání je docela intenzivní :). Navíc vybízí k mohým zamyšlením.
V rámci posledního roku jsem narazila na hodně témat, která se mě dotkla. Také na mnoho problémů, ale i překvapivých řešení. Jedna záležitost se se mnou ale veze celou dobu, a ještě se mi nepodařilo ji nijak zpracovat. Než vám prozradím pointu, chtěla bych začít tak nějak od začátku.
Já ani Vašek nepocházíme zrovna z rodin, kde by bylo peněz nazbyt. Já jsem ze čtyř, Vašek ze šesti dětí. V obou našich primárních rodinách byl jistý nedostatek peněz, každá rodina k němu přistupovala jinak, každopádně jsme si oba do života odnesli informaci, že mít peníze na běžnou obživu je strašná dřina, a že mít prostředky na to, co lidé obvykle považují celkem za běžné (jako je třeba standardní dovolená, občasná večeře v restauraci nebo dárek mimo narozeniny a svátek…) je naprostý luxus.
Když jsme se brali, Vaškův plat v truhlárně byl 15 tisíc hrubého, já byla ještě na škole a na brigádách jsem si vydělala tak 3 tisíce měsíčně. Z toho asi jasně vyplývá, že jsme si nežili na vysoké noze. Naštěstí jsme bydleli ve správcovském bytě ve školce, kde jsme neměli moc vysoký nájem. Vašek měl občas nějaký melouch, takže se nám dařilo vyžít. Někdy ale byla situace taková, že Vaškův zaměstnavatel odkládal platbu. Jednou nám zbývala poslední stovka, kterou jsme ze zoufalství vsadili a nic nevyhráli 😊. Takže jsme pak měsíc jedli brambory, které nám darovali kamarádi.
Finanční situace průběžně kolísala podle toho, jestli jsem byla v zaměstnání nebo na rodičovské dovolené. Velký zvrat nastal v době, kdy Vašek udělal zásadní krok a odešel od zaměstnavatele, který i to málo, co mu platil, často vyplácel i o tři měsíce později. V té době jsem byla na RD a pracovala na půl úvazku jako pastorační asistentka v naší farnosti, abychom na tom byli finančně trochu lépe.
Společně jsme se pak rozhodli, že by Vašek měl zkusit jít dělat to, co už po určitý čas dělal na „částečný úvazek“. Byl to jeho sen a já věděla, že v tom bude dobrý, takže jsem mu dala 100% podporu. Nakonec se z něj stal instruktor sebeobrany KRAV MAGA. Všechny ty nezbytné kurzy stály nemalé peníze, ale postupem času se tento krok začal vyplácet.
Na začátku roku 2020 jsme si konečně oddechli, že už nemusíme řešit věčnou finanční úzkost. Vaškův plat byl stabilní a slušný a i když jsem byla na RD s nejmladším synem, mohli jsme si dovolit to, co jsme oba považovali za luxus – čtrnáctidenní dovolenou u moře, občasnou večeři v restauraci a další drobnosti jako je káva s kamarádkou, oblečení ze sekáče nebo z bazárku :)… Prostě normální život.
A jak víte, téměř hned na to, kdy jsme si řekli, že máme konečně po letech finanční stabilitu, přišla pandemie a sebrala nám 80% Vaškova platu. Byl to pro nás strašný šok a popravdě řečeno i pořádná facka. Mysleli jsme, že to nebude na dlouho, ale už je to rok a situace se zatím nezlepšila. Oba děláme maximum proto, abychom vyšli, ale posledním plivancem do tváře bylo zavření dětských skupin, kde jsem začala pracovat na dohodu a kde se mnou je náš dvouleťáček.
Omlouvám se, že až po tak dlouhém úvodu se teprve teď dostávám k jádru věci. Díky tomu, jak se celý náš poslední rok smrskl na to, že řešíme finanční náhrady a přivýdělky, což nás deptá už jen proto, že jsme nikdy nechtěli žít z podpory, jsem si uvědomila, že můj vztah k financím je naprosto devastující.
Reálně nehrozí žádná možnost, že bychom „zůstali na dlažbě“. Máme nějaké zbytky úspor, rodiče, kteří jsou ochotní pomoci, přátelé, farní Charitu a samozřejmě Boha (k němu se za chvíli dostanu:). Já mám ale neustálý zoufalý strach z nedostatku. Z toho, že nebudeme mít peníze, že budeme mít zase tu poslední stovku, že nám děti budou muset sypat peníze z pokladniček… Ať už jsou to pozůstatky obav z primární rodiny nebo se tyto strachy více rozvinuly až během prvních let našeho manželství, chci říct, že už je chci konečně hodit za hlavu. Moc často necituji z Bible, ale tentokrát se to hodí.
Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která dnes je, a zítra se hodí do pece, čím spíše vás, malověrní! Nedělejte si proto starosti a neříkejte: Co budeme jíst? nebo: Co budeme pít? nebo: Do čeho se oblečeme? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení.“
Matouš 6,24-34
Nemám ráda takové ty globální řeči o tom, proč jsme jako lidstvo potřebovali pandemii. Mohu vám ale říct, že jsem ji možná potřebovala já. Začínám chápat, že skutečný boj, který už rok a možná dokonce roky svádím, není ani tak o financích, ale o obavě, jestli se o nás Bůh postará. Jestli na nás dohlédne, i když se nám nepodaří peníze sehnat. Jinými slovy svádím boj se svou vlastní malou vírou.
On mi stále odpovídá, že se postará a já se i přesto stále bojím. Ode dneška se už ale odmítám dál bát. Vkládám svou dlaň do jeho a i v této oblasti začínám důvěřovat v jeho plán s naší rodinou.
