Z deníku dospívající holky

Slíbila jsem, že tento rok začnu vesele a tak je tu takový Novoroční článek 😊 Jsem za svůj původní záměr odlehčeného článku ráda, protože moje aktuální nálada by jinak byla na bodu mrazu, protože Covid mě prostě miluje 😀 Klidně se vrátí i potřetí a přeleze imunitu i očkování…

Když jsme u toho milování – dnešní článek spočívá v tom, že si ze sebe chci udělat trochu legraci a přepíšu vám sem několik stránek autentického deníku, který jsem si psala mezi 12 – 13 lety 😀 Ano, vždycky jsem si psala deník – puberta, první lásky, prostě všechno, co k tomu věku patří. Tak snad se zasmějete spolu se mnou 😊. Vybrala jsem jen několik málo zápisů, abych vás nezahltila. Samozřejmě mám deník plný i různých smutků a bolístek, jak to tak bývá, ale chtěla jsem dnes vybrat jen to veselé…  (Jo a kdo by to nepoznal, říkala jsem si, že když Anna Franková může psát Kitty, tak já taky:)

9. 6. 2000

Milá Kitty,

Asi mě zrovna chytla básnická nálada, ale asi ji nebudu využívat. Spíš Ti něco napíšu jinýho. Teď, tedy radši to napíšu jinak. Dneska jsem šla k Evě a tak tady na posteli píšu deník a Tramp mě tady olizuje (Tramp je pes, abys to pochopila!!!) Akorát dneska bylo slušný vedro a já jsem z toho vedra trochu mimo. Taky musím pořád myslet na Něj. Týden jsem ho neviděla! Miluju ho, ale to Ty víš…

12. 6. 2000

Milá Kitty,

Zase uběhlo jedno pondělí. Všechny (skoro) pondělí jsou divný, ale dneska bylo fakt za delší dobu pondělí příšerný! Dneska jsme sice neměli školu, ale šli jsme na zahájení školní olympiády. Byly tam různé školy a gymnázia. Od nás ze školy tam bylo hodně dětí, včetně Něho!. Abych Ti tedy řekla, co na tom bylo tak hroznýho! Bára (vyslankyně Martiny) ho poprosila o fotku a on ji jí dá! Taky jsem měla zkoušky na flétně. Mám za 1, ale hrozně jsem se tam potila a taky jsem se nechala vynervovat.

1. 9. 2000

„Ahoj Báro! Hrozně se mi líbíš a chtěl bych vědět, jestli bys se mnou nechodila. Nazdárek, Lukáš“

Odepiš:

První psaní v mém životě, ale ten kluk je naprosto příšernej. Odpověděla jsem mu, že s trapnýma klukama se nebavím, a že si vystačím sama. Ty stejně víš, kdo se mi líbí, že?

12. 4. 2021 – První zmínku o mém manželovi nemůžu vynechat 😀

Milí Kitty,

Dnes jsem přijela do Příchovic – ano, už jsem tu zase. Z 9. 1. 2001 mám zápis, že jsem byla v Příchovicích. Zapomněla jsem tam napsat, že tam byl kluk hrozně podobný Vaškovi a teď je ten kluk tady zase – jmenuje se taky Vašek a je ze Stodůlek. Tentokrát jsem tu s Marií R. Marie odjede nejspíš v sobotu. Půjde dolů do Desné, kde je její spolčo a taky kluk, který se jí líbí.

14. 4… Dneska jsme museli odjet předčasně domů z Příchovic – kvůli počasí. Při loučení jsem se odhodlala rozloučit i s tím Vaškem. Vlastně jsem se s ním skoro nebo spíš vůbec nebavila, ale vyčítala bych si, kdybych se nerozloučila. Řekl jen čau, takže to samozřejmě nic není.

20. 2. 2002

Milá Kitty,

dnešek je jako sen! Je možné, že se z něho zítra probudím, ale teď je mi, jako kdybych se procházela rájem. Šla jsem dneska s Kubou do knihovny. Půjčila jsem si knížky a něco mi pořád říkalo: „Zůstaň tu ještě na internet!“ Poslechla jsem svůj vnitřní hlas a sedla jsem si k počítači. Byla jsem tam tak 5 nebo 10 minut a najednou za sebou slyším důvěrně známý hlas: „Co ty tady děláš?“ Tep se mi zrychlil a měla jsem co dělat, abych nespadla ze židle. Nejistě jsem se otočila a postava, kterou jsem spatřila byl skutečně ON. V tu chvíli jsem nevěděla, co říct, až po chvíli jsem odpověděla s hranou ironií v hlase: „Co bych tu asi dělala, jsem tu na internetu, ne?“ Šel si pak dát bundu na věšák a za chvilku se vrátil. Nemůžu ani vyjádřit, jakou jsem měla radost, že je vedle mě volnej počítač! Šel dát kartičku paní knihovnici a sedl si vedle mě se slovy: „Tak já se tady zabydlím.“ JO, JO! Říkala jsem si v duchu. Seděl vedle mě a první co bylo, že si chtěl dát Centrum, ale naběhla mu tam seznamka. Začal říkat: „No to je hrozný. Já si tam dám Centrum a najede mi tam seznamka. No tak se alespoň seznámim s nějakou holkou!“ Dělala jsem, že mě to vůbec nezajímá a tak jsem prohodila: „Tak jo.“ Načež on z tý seznamky hned vyjel a říká: „Jé, ty máš e-mail? Tak to mi ho musíš dát, já nemám komu psát.“ To, co jsem v tu chvíli pocítila bylo, jako bych se vznášela v oblacích. Za nějakou chvíli už si mě zapisoval do adresáře. „Tak jméno.“ „To snad víš, ne?“ „No, já vím příjmení, ale né jména.“ „To si snad děláš srandu…“ Podívala jsem se mu do toho adresáře a tam už bylo B. „No vždyť už tam máš B, tak to je jasný, ne?“ „No já ale nevím, jestli seš Bára nebo Barbora.“ Podívala jsem se na něj jako uraženě a řekla jsem: „To je snad úplně jedno, ne?“ A on si mě zapsal jako Báru. A potom se psal, jak se píše to příjmení a potom tam napsal jen Ludvík. Podívala jsem se na něj s hranou zuřivostí a on toho hned změnil na Ludvíková. Potom se mě ptal ještě na telefon domů, na e-mail, na mobil a tak. Mimochodem, jeho e-mail je … Když jsem mu řekla, že jsem faraonka, tak se šklebil. Potom bylo ještě hodně věcí. Bavil se se mnou pořád. Potom tam psal zprávu asi tohoto znění: „KKKKKKKOOOOOOOOOO“ prostě oblbovačka… Ptala jsem se, komu to píše a on, že jedný holce. Bezmyšlenkovitě jsem se zeptala: “Pavle?“  a on řekl, že jo. Nedala jsem na sobě vůbec znát údiv ani vztek. Prostě jsem se tvářila naprosto lhostejně, akorát jsem s ironií v hlase řekla: „To bude mít radost.“ Jenže nakonec se ukázalo, že tu zprávu poslal mně. Potom tam měl ještě nějakou stránku o autech a dal si tam favorita. Já říkala, že musí být zelenej a on že červenej – vyhrál – byl fakt červenej. Když jsme potom měli s Kubou odcházet, tak říkal, ať ještě chvíli počkám. Potom ještě chvilku, že mi chce ještě něco ukázat. Potom jsem se s ním musela rozloučit, ale měla jsem v plánu se tam ještě vrátit. Odvedla jsem Kubu a vrátila jsem se. On už byl oblečenej a odcházel. „Ty jdeš zase čumět na počítač?“ Děkovala jsem Bohu, že byly všechny počítače obsazený a tak jsme odešli spolu z knihovny jako roztomilej páreček. Pak jsem mu řekla tak čau a usmála jsem se. Musela jsem se hodně ovládat, abych se pak neotočila, ale musela jsem. P. S. Zapsal si mě do kolonky „kamarádi“.

Tak to je krátký vhled do období mého dopívání. Deníků z této doby mám asi 10 a pořád si je schovávám. Někdy je moc fajn se k nim vracet, protože mi pomáhají znovu se vžít do doby, kdy mi bylo 12 nebo 13 a mnohem víc se tak přiblížit prožívání nejstarší dcery. Já si samozřejmě dneska myslím, že jsem jako dítě byla prostě dokonalá :D, moje deníky mě ovšem jasně usvědčují z toho, že nebyla, a to je dobře 😊