Zapomíná, když jí někdo ublíží…
Tento víkend jsme byli na svatbě. Jelikož to byla křesťanská svatba, četla se čtení z Bible a jako skoro vždy zaznělo čtení listu Korintským od sv. Pavla. Divila bych se, kdyby to pro někoho z vás bylo neznámé čtení. Mám pocit, že zaznívá skoro na každé svatbě. Většinou si říkám: „To fakt není v Bibli nic jiného, co by se dalo při této příležitosti číst?“ Ale tentokrát to bylo trochu jinak…
„Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží.“
V den svatby jsem byla ve zvláštním rozpoložení. V pátek a v sobotu jsem potkala dva různé lidi, kteří mi v minulosti ublížili a pocity z toho setkání ve mně byly živější, než bych čekala. Když se začalo číst čtení z listu Korintským, jako hrot nože se mě dotkla část „zapomíná, když jí někdo ublíží“.
Už dlouho si uvědomuji, že já nezapomínám. Dokážu odpustit, ale ten, kdo mi ublížil, jako by pro mě byl ztracen, protože nemohu zapomenout na to, co mi udělal. Jsem už napořád ostražitá a opatrná, a i když to na mě nemusí být nijak znát, vnitřně jako kdybych na toho člověka mířila zbraní, hlavně aby se ode mě držel dál… Myslela jsem si, že dokážu dát druhým novou šanci, ale chci-li k sobě být opravdu upřímná, mám strach, že to nedělám skutečně ze srdce… Vím, že to není v pořádku, proto se mě ta slova tolik dotkla, skoro mě až podráždila.
Chtěla bych se považovat za milosrdného člověka, ale moje neschopnost zapomenout druhým lidem jejich prohřešky vůči mně, mi v tom brání. Bojím se ztratit svou ostražitost. Nechci znovu zažít bolest… A přitom se jen pomalu měním v nedůvěřivého člověka, kterým být nechci…
Mohla bych samu sebe rozebírat ze všech stran a různě se obhajovat. Cítím ale, že se chci naučit zapomínat – doopravdy. Dotáhnout odpuštění do samého konce. Přála bych si dojít tak daleko, že když potkám člověka, který mě ranil, nevybavím si při setkání s ním jeho vinu, nebudu se schovávat za svou vnitřní barikádu a mířit na něj tou pomyslnou zbraní. Nechrání mě, děla ze mě horšího člověka…
Pravá láska zapomíná na to, když jí někdo ublíží. Dokážu zapomenout? Jednou? A co vy? Zapomínáte, nezapomínáte?
