Zapomněla jsem na vděčnost

Minule jsem psala o tom, jak jsem se ocitla na pomyslném dně. Hodně nad tím od té doby přemýšlím a zjišťuji, co mě tam přivedlo a proč. Došlo mi, že už od malička dělám jednu věc. Když se mi život zdá příliš těžký, začnu utíkat do svého světa snění. Představuji si, co by bylo kdyby… Stavím si vzdušné zámky a zapomínám žít teď, tady a s těmi, se kterými skutečně jsem. Když jsem si takhle zase jednou večer snila, uvědomila jsem si, že se cítím nespokojená a v tu chvíli mě napadlo, že nejsem vděčná za to, co mám. Cítila jsem ve svém nedostatku vděčnosti naprosto přímou úměru ke své nespokojenosti. A tak jsem se rozhodla zcela změnit přístup. Tento týden jsem se vědomě soustředila na to, co ve mně probouzí vděčnost a najednou jsem začala vnímat desítky drobností, které mě zahřívaly u srdce a skrze vděčnost jsem začala být zase o mnoho spokojenější. Byly to zprávy od vás, kteří čtete moje příspěvky, byly to hry našich dětí, rozhovor s přáteli, mini oslava svátku mojí neteře (když už máme všichni ten covid za sebou…), shlédnutí přínosného videa, věci, které jsme dostali pro děti… Nechávala jsem se tím pocitem vděčnosti úplně zaplavit.

Začala jsem pociťovat, že se znovu vracím do života tady a teď a mnohem lépe funguji. Také se mi v návaznosti na moje prožívání vybavil jeden příběh.

Je to už 18 let, bylo mi 15 a byla jsem zrovna na letním táboře. Moc jsem si to tam užívala. Kupodivu jsem v té době už měla mobil, všem známou Nokia 3310 (nejlepší mobil všech dob 😀 ) a na ten mi jednoho odpoledne přišla zpráva, která mi dočista zatemnila záři těch letních dnů. Psalo se v ní, že kamarádi ze Stodůlek měli vážnou autonehodu. Tenkrát jsem samozřejmě neměla tušení, že jeden z těch kluků se stane jednoho dne mým manželem. Vůbec jsem nevěděla, v jakém jsou stavu, co se jim skutečně stalo. Až později jsem zjistila, že stav jednoho z nich byl dost vážný a ostatní, včetně mého, dnes již manžela, na tom také nebyli dobře. V podstatě neustále jsem se za všechny modlila, napsala jsem i sestřenicím, které byly zrovna v křesťanském centru pro mládež na Příchovicích a hned se díky tomu za kluky sloužila mše. Pamatuji si, jak jsem se cítila bezmocná a nešťastná, že nemohu nijak pomoci. Toho dne jsme ale zrovna šli dlouhý puťák. Bylo extrémní vedro a vedoucí to trochu přepískly se vzdáleností. Všichni skučeli, že už nemůžou a i mně bylo mdlo a myslela jsem, že nedojdu. Napadla mě ale spásná myšlenka – obětovat celou tu úděsnou cestu za svoje kamarády, aby byly v pořádku. Dávalo mi to neskutečnou sílu a vzpomínám si, že ostatní se mě ptali, jak můžu pořád tak v klidu jít. Já jsem ale měla před očima ty kluky, které jsem měla ráda a cítila jsem, že pro ně zrovna teď něco dělám…  

Ani tenkrát, ani dnes zcela nechápu, jak to vlastně funguje, když za někoho jiného něco obětujete, ale vím, že jsem tehdy cítila, že to trápení po cestě není nadarmo. Byla jsem vděčná za to, že mám možnost něco pro ně udělat. Cítila jsem, že jsme jako lidstvo propojení, a že odevzdané utrpení jednoho může pomoci někomu jinému na druhé straně republiky nebo i světa. Nepřipadala jsem si už bezmocná, nabídla jsem něco ze sebe za někoho jiného… A příběh mých přátel měl šťastný konec. Samozřejmě si nemyslím, že to bylo kvůli této jedné mojí oběti. Myslím si ale, že to byla jedna z kapek, kterou jsem přidala, stejně jako mnoho dalších přátel, kteří se za kluky modlili. Všichni stodůlkáři, jak jsme jim říkali, se z toho dostali a dnes mají krásné rodiny. A jak už jsem zmínila, jedna z těch rodin je i ta naše.

Proč na to teď vzpomínám? Protože chvíle, kdy jsem se nakonec dozvěděla, že budou všichni kluci v pořádku, je mojí první vzpomínkou na opravdové prožití vděčnosti. A připadá mi zajímavé, že se toto moje první setkání s vděčností týkalo právě i mého budoucího manžela.

Tento příběh se v mé mysli objevil snad právě proto, abych si tento vděk připomněla a prožila ho znovu. Abych si zas a znovu vážila toho, co dnes mám. Na mém listě vděčností za tento týden je vnitřní znovuprožití dávného příběhu na místě č. 1.