Zůstane otisk našeho srdce

V minulém týdnu zemřeli dva lidé, které jsem znala a oba tyto odchody z našeho světa mě silně zasáhly.

Začátkem týdne jsem se dozvěděla o odchodu jednoho z farníku, který byl ve stejném věku jako manželův táta. Neznala jsem ho moc dobře, ale vždy byl usměvavý, pomáhal ve farnosti, vyzařoval z něj klid a nikdy jsem nepochybovala o tom, že je to dobrý člověk.

Naopak na konci týdne jsem se naprostou náhodou dozvěděla o pohřbu jedné známé, jen o deset let starší, než jsem já. Znaly jsme se z plavání pro děti, chodila na naše bazary, také má tři děti, jen o málo starší, než jsou ty naše. Zemřela na rakovinu, se kterou bojovala snad dva roky – což je přibližně doba, po kterou jsem ji neviděla, však všichni víme, jak se naše kontakty s Covidem poztrácely. Nebyly jsme nijak blízké kamarádky, ale vídala jsem ji, však také má děti na stejné škole jako my. Vždy milá, usměvavá, příjemná, naslouchající. Její smrt mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a mnohem silněji, než bych čekala. 

Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, co po nás tady na tomto světě zbyde. Je to vůbec důležité, abychom zanechali nějaký odkaz? Vždyť už i biblický Kazatel prožíval pocity marnosti a ptal se po smyslu našeho bytí.

Potřebovala jsem najít něco, co po mé známé zůstalo. Nějaký hmatatelný „důkaz“ její existence, toho, že žila na této zemi. Snad abych se s ní mohla vnitřně rozloučit. Nemusela jsem ani hledat dlouho a na internetu na mě vyskočily dva její „zápisky“. Jedním z nich byla následující slova, která našla na nástěnce u našeho kostela sv. Jakuba, kam ji zavedla náhlá touha ke kostelu dojít.

„Velmi často se člověk v dnešní době ničí proto, že si už neumí udělat volný čas a zastavit se, porozhlédnout se a uvědomit si sama sebe, už si netroufá zamýšlet se, protože se leká zodpovědnosti. Spěch mu dává dojem života. Ve skutečnosti se pouze ohlušuje, utíká před sebou samým a odsuzuje se k pudovému životu. Není už zcela člověkem, ale dostává se na úroveň zvířete. Ochota zastavit se je první krok, který člověku dovolí vrátit se k sobě samému.

Máš-li strach zastavit se může to skutečně znamenat, že máš strach potkat sám sebe. A máš-li strach ze setkání se sebou samým, je to proto, že už na sebe nejsi zvyklý, již se neznáš, bojíš se svých výčitek a požadavků.

Být ochoten zastavit se znamená být připraven pohlédnout na sebe. Nemusíš ale na sebe hledět sám. Sobě plně porozumíš a sebe poznáš jen ve světle Boha, který tě stvořil k naplněnému životu.

Nezabíjej čas, je ti dán Prozřetelností Boží, Bůh je v něm přítomen, zve tě k přemýšlení a k rozhodnutí, aby ses stal více člověkem“. (Podle M. Quista)

Když jsem si tato slova přečetla, pocítila jsem dvě věci – první věcí byl silný pocit, že Bůh k nám mluví, ať už ho známe, neznáme, ať už  v něj věříme nebo ne… Druhou to, že není důležité, co tu po nás kde zůstane napsané nebo co vybudujeme. Důležité je, jaký naše duše a srdce zanechá otisk ve světě. Věřím, že každé dobro, které tomuto světu ze sebe dáme, se nikdy neztratí a je požehnáním pro naše potomky. 

Ti lidé, kteří tento týden zemřeli, byli oba dobra plní a rozdávali ho dál. Jejich odkaz tak zůstane dál vepsaný v duších jejich nejbližších, kteří ho mohou znovu rozdávat dál.

P. S. Na úvodní fotce je naše prostřední Domča, která našla žížalu na zmrzlé betonové cestě. Ještě žila, ale jen taktak. Soucitně se k ní sehnula, sebrala ji a položila na hlínu. Chtěla, aby žížala ještě dostala buď šanci žít nebo aby zemřela tam, kde je jí dobře.