Chraň své srdce

S psaním jsem se odmlčela na mnohem delší dobu, než jsem plánovala. Musím říct, že se učím stanovovat si priority. Toto zkouškové období pro mě bylo hodně intenzivní a já vnímám, že na té škole nejsem jen proto, abych tím nějak prošla, ale protože chci být skutečně dobrá v tom, co dělám. Proto je nutné se studiu věnovat tak, aby to pro mě mělo smysl… Nakonec se mi semestr podařilo zakončit k mé spokojenosti a mohu se zase posunout trochu dál.

Jako dárek za tu dřinu, kterou jsem do studia v posledním období vložila, jsem si dala víkendovou duchovní obnovu. Abych byla upřímná, byla jsem tam ale zpočátku jako zarezlý šroub. Když jsem měla zpívat chvály a naslouchat Božímu slovu, vůbec nic jsem necítila, nic se mnou nepohnulo…

Zůstala jsem ale otevřená a ptala jsem se proč… Při jedné modlitbě jsem měla opravdu silný vjem, který mi na mou otázku odpověděl. Nechat se odšroubovat pro mě znamená otevřít se pravdě. Ta moje pravda je, že v mém srdci jsou bolavá a zraněná místa, která schovávám i sama před sebou. Nejsou zahojená ani přijatá a uvědomila jsem si, že se stydím za to, že stále bolí. Vlastně si kvůli tomu připadám slabá a zranitelná, a to se mi nelíbí…

Vzala jsem tedy tuto svou křehkost a přiznala si ji. Bylo to úlevné i přesto, že jsem neudělala nic víc, než že jsem vyznala, že jsem sama sobě lhala. Krátce na to ke mně zaletěla slova jedné z přednášek: „Především chraň své srdce.“ A uvědomila jsem si, že to je to, co teď potřebuji.

Vždy jsem potřebovala mít pocit, že dělám dost ve všech oblastech svého života, včetně toho duchovního. Potřebovala jsem být aktivní ve farnosti, ve službě druhým… Chtěla jsem dělat vše správně. Samo o sobě to, co jsem dělala, bylo dobré. Problém byl ale v tom, že to všechno jsem chtěla dělat proto, že mi připadalo, že si pak zasloužím lásku. Nejen tu lidskou, ale i Boží.

A teď najednou vnímám, že si nepotřebuji nic zasluhovat. Můžu si dovolit jen být v Boží přítomnosti a čekat, až On mi ukáže cestu, až mě pro něco zavolá. Nemusím ho zahlcovat svými vlastními nápady. Chci počkat na ty Jeho. A k tomu potřebuji víru, čas a trpělivost. Hlavně si uvědomuji, že jsem si vždy představovala, že by Bohu vadilo, kdybych v „práci pro něj“ polevila, ale teď cítím jako kdyby mi říkal „odpočiň si, mně stačí, že chceš být se mnou“.

Moje články teď nebudou tak časté, jako bývaly, ale je pro mě důležité, aby měly obsah, který je živý a skutečně na hlubinu. Cítím, že se dostávám do nějaké nové životní etapy a věřím, že ji dokážu ve svých řádcích zachytit, i když jich nebude tolik…