Církev a já

Minulý týden jsem psala pro mě osobně dost náročný článek. Po něčem takovém mám pak další týden chuť psát o něčem možná trochu lehčím a myslím, že jedno takové téma dnes mám.

Z mých článků možná víte, že jednou za půl roku pořádám pouť pro ženy, na kterou jsou zvány dámy jakéhokoliv věku. Na etapu, kterou jsme šly na jaře, se mi ozvala jedna paní a ptala se, jak by to bylo se vzdáleností, zda by to pro ni bylo vhodné atd. Když jsem jí odepisovala, nedalo mi to a musela jsem zmínit, že ji na pouti moc ráda uvidím, už jen proto, že se jmenuje stejně, jako moje maminka za svobodna.

V dalším e-mailu se mě paní L. zeptala, zda můj dědeček nebyl náhodou jáhnem na Lhotce. Když jsem odpověděla, že byl, společně jsme došly k tomu, že můj dědeček a tatínek zmíněné paní byli bratranci. Bylo to takové skvělé zjištění, protože jsem věděla, o koho se jedná díky „knize rodu“, kterou dal dohromady jiný náš příbuzný. Všimla jsem si jména toho otce, protože jsem hledala, zda byl někdy v našem rodě nějaký Metoděj. Toho jsem nenašla, ale Cyril se v rodině objevil – to byl právě zmíněný dědečkův bratranec 😊.

Nějakou dobu jsme se pak s paní L. domlouvaly na setkání. Bylo velmi milé zjistit, že v naší farnosti mám neznámou vzdálenou příbuznou. Když jsme se konečně setkaly, bylo to pro nás pro obě velmi cenné, přestože je mezi námi generační rozdíl.

Tuto neděli mi napsala znovu a poprosila mě, zda bych spolu s ní mohla nést obětní dary při mši, která bude obětována za její nedávno zemřelou přímou příbuznou, tedy i mou vzdálenou něco jako pratetu. Moc ráda jsem souhlasila. Když jsme pak společně nesly dary k oltáři, cítila jsem, jak moc pro mě znamená, že se mohu jakýmsi duchovním způsobem „setkat“ a modlit se za zemřelou paní A.

Ta radost z propojení mezi generacemi, mezi živými a mrtvými mi tak nějak zapadla do mých otázek, které si v poslední době kladu. Týkají se mého života v církvi. Ptám se, proč v církvi jsem, co se mi na životě v ní líbí, co mi vadí, co je pro mě problém, co se mi zdá, že je přežitek, o čem si myslím, že by naopak mělo přetrvat. O některých věcech mám pochybnosti, v jiných jsem si naprosto jistá. Hledám uvnitř sebe odpovědi, a ne vždy jsou takové, jaké bych si přála, aby byly.

Díky paní L. jsem si ale uvědomila něco, co mi dříve nepřišlo na mysl. V naší rodině je víra a život v církvi velmi zakořeněná. V linii rodu, ve které jsem se narodila, nevím o nikom, kdo by víru ztratil nebo opustil církev. Všichni, kteří mi jsou blízcí, byli v církvi aktivní – nejen můj dědeček jáhen, ale také babička velice pracovala pro farnost, stejně tak druhý dědeček hrál třeba v kostele na varhany, moji rodiče se oba aktivně zapojovali a zapojují… Nemyslím si, že by to bylo jen tak. Vyprošují snad naši zemřelí příbuzní naší rodině požehnání? Jde snad jen o pevně zakořeněný zvyk? Jde o vášeň pro Boha a pro církev, která se předává z generaci na generaci? Zdědí tuto vášeň i naše děti? Neskončí to třeba právě u nás? Nebo naopak – kam povedou cesty našich dětí v církvi? Co čeká na konci?

Hodně otázek. Hodně otázek, na které nemám odpovědi, ale přemýšlím nad nimi. Zkoumám své odpovědi. Snažím se o pravdivost.

Jednu dílčí odpověď na otázku, co se mi na církvi vlastně líbí, jsem už našla. Miluju propojenost a provázanost lidí, kteří v naší církvi žijí. Křesťanský svět je malý, a to mi vyhovuje. Cítím se v něm v bezpečí. Církev mi dává možnost zažít skutečné společenství, pocit, že někam patřím, že se mám o koho opřít, že se mám komu svěřit a že když se děje něco zlého, mám za sebou vždy lidi, kteří se za mě budou modlit.

Došla jsem také k tomu, že můj život v církvi není jen otázkou zvyku. Více ale zatím nevím. Budu zkoumat dál a třeba se s vámi za čas o výsledky svého vnitřního bádání zase podělím. 😊