Lásku neuhasí ani velké vody…

… a řeky ji nezaplaví.

Text Písně písní, kterému dala překrásnou hudební formu moje kamarádka Jíťa, zazněl na svatbě „našich posledních snoubenců“. Byl to poslední pár z těch, kteří se měli v plánu letos vzít, a které jsme připravovali na svatbu. „Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví“ – už dlouho jsem nezažila, že by se mě nějaká biblická slova tak dotkla. Zajímavé je, že tato jediná zazpívaná věta mě po dlouhé době skutečně probudila k životu.

V minulém článku jsem se vám svěřila, že se v poslední době necítím být Bohu příliš blízko, že ve svém životě teď neslyším Jeho hlas. Chtěla jsem ho slyšet a teď mám pocit, že jsem znovu pocítila Jeho přítomnost.

Uvědomila jsem si, že to, co mi v poslední době chybělo, bylo srdce hořící láskou. Nevím, jak lépe bych to popsala. Byl to takový pocit, jako když se mluví o syndromu vyhoření. Prostě jsem pro nic neplála, byla jsem pořád mimo, stále unavená, nesvá a vlastně i tak trochu méně šťastná. Jakoby se přese mě přelila velká vlna, která uhasila můj plamen. Při slovech, která zněla v Písni písní jsem ale měla najednou pocit, jako by Někdo pomalu začal rozdmýchávat jen taktak žhnoucí kamínky. Dokázal ve mně najednou znovu obnovit plamen mého žití, skutečnou lásku k životu.

Začala jsem zase cítit. A především jsem cítila, jak mě zaplavuje láska. Láska, kterou jsem cítila, vnímala a měla chuť rozdávat dál. Najednou jsem se na lidi kolem sebe začala dívat jinýma očima. Cítila jsem se být tolerantnější, milosrdnější a otevřenější.

Mnozí z vás, kteří mě sledujete, víte, že jsem začala pracovat v církevní školce jako asistentka pedagoga. Přestože jsem se hodně modlila ohledně rozhodnutí, která jsem v poslední době udělala, nevěděla jsem, jestli jsem se rozhodla správně právě proto, že jsem neslyšela žádnou odpověď, neměla jsem ohledně toho žádný konkrétní pocit. Ale teď, když přicházím do školky, cítím, jak mi hoří srdce. Když myslím na své studium, hoří mi srdce. Když jsem doma s manželem a dětmi, hoří mi srdce, když jdu na mši, hoří mi srdce.

Stačilo vlastně málo. Jak k vám obvykle Bůh promlouvá? Máte spolu nějaký speciální komunikační kanál? Já ho nejvíc vnímám ve svých snech a často se mi stává, že jeho přítomnost cítím prostřednictvím hudby. Počkal na vhodnou chvíli, aby mě mohl oslovit. Svatba, na kterou jsme měli tu čest jít, byla opravdu překrásná. Neměli jsme s sebou děti, takže jsem mohla této slavnosti věnovat 100% pozornosti, nic mě nerozptylovalo, a to jsem asi právě potřebovala k tomu, abych v tu chvíli slyšela…

Druhý den jsem byla (sama – děti u dědečka, manžel v práci) na křtinách chlapečka našich přátel a když jsme zpívali slova žalmu „Duše má chval Hospodina“, věděla jsem, že to přesně chci teď v tuto chvíli dělat. Boží lásku neuhasí nic – žádná vlna ani řeka. Myslím, že ji v sobě máme všichni, že jsme z ní stvoření. Možná se nám občas zdá, že uhasla , nehoří, není… ale když chceme, stačí jeden „malý závan“ Ducha a ona se rozhoří….

P. S. V sobotu jdeme se ženami další, třetí, etapu pouti Blaník – Říp. Pokud máte chuť se přidat, neváhejte. Moc se na to těším a věřím, že to bude stejně obohacující cesta, jako byly ty minulé.

Více informací