Nálepky na duši

Minulý týden jsme si po dlouhých týdnech trochu vydechli a poprvé za dobu pandemie se na nás usmálo štěstí, protože holky šly do školy ve shodném týdnu. Během dopolední, kdy jsme měli jen jedno dítě, jsme toho stihli tolik, jako už dlouho ne 😊

O víkendu jsme navíc mohli konečně jet za prarodiči. Byla jsem nadšená, konečně jsme se měli na co těšit a bylo nám moc krásně. Moje mamka s manželem žijí dost daleko od nás, takže se nenavštěvujeme běžně každý týden, ale tentokrát ta doba, kdy jsme se neviděli, byla už vážně dlouhá.

Během návštěvy jsem přemýšlela nad tím, jak ráda mám naši rodinu a jak jsou pro mě všichni její členové důležití. Dříve jsem se za ni ale spíše styděla. Bála jsem se totiž nálepky „ta holka z rozvedené rodiny“. Nemá smysl zapírat, že i v křesťanském prostředí se nálepkuje a některé nálepky drží jako přibité. Vyslechla jsem mnoho soudů o rozvedených lidech (nálepka – nemravní), o těch, kteří mají „jen“ jedno dítě (nálepka – líní), o těch, kteří po svatbě delší dobu ještě nemají miminko (kariéristi) atd. Nedávno jsme si povídaly s mou skvělou kamarádkou o knize Jsi úžasný, která překrásným příběhem vypráví o označování druhých lidí. Musela jsem přiznat, že i já to občas dělám, dokonce i svým vlastním dětem!! (Jsi pomalá, jsi vzteklá, jsi …). Už dlouho přemýšlím nad tím, že nemám žádné právo dávat komukoliv nálepky o tom, jaký je, protože nemohu znát celý jeho příběh, jeho myšlení, jeho životní peripetie… Myslím si, že pro nás lidi je to někdy těžké, alespoň pro mě tedy ano 😊. Ale vím, že existuje Někdo, kdo nám žádné nálepky nedává, a naopak nám láskyplně pomáhá strhávat ty, které na nás jiní nalepili a se kterými si nedokážeme poradit sami…

A nebyla bych to já, kdybych nepřipojila osobní příběh…

Z dob, kdy jsem byla dítě, si pamatuji, že babičky slovo „rozvod“ doslova šeptaly. Když byl někdo rozvedený, rovnalo se to konci světa. Vůbec nebylo žádoucí, aby se takový člověk dál pohyboval v tzv. slušné společnosti ostatních věřících. Jestli to byla realita, nedokážu říct, ale já jsem to tak cítila a vzala jsem si k srdci, že je to jedna z nejhorších věcí, které se mohou stát (a o mnoho let později mě to také dohnalo, ale o tom jindy…). Jednoho dne se ze mě stala „holka z rozvedené rodiny“, což v mé pubertální čtrnáctileté hlavě vyvolalo zoufalý pocit, že od teď budu muset chodit kanálama, protože už nejsem ze vzorně uspořádané rodiny a každý to teď bude vědět a soudit mě podle toho. Styděla jsem se za to do takové míry, že jsem o tom neřekla vůbec nikomu, ani své nejlepší kamarádce a dělala jsem, že ta situace prostě neexistuje…

Když jsem jezdila mezi křesťanskou mládež, vždycky jsem se děsila, že to o mě někdo zjistí, což se samozřejmě taky dělo. Někteří kolem mě chodili s rozpačitými výrazy ve tvářích a když se náhodou zmínili o mých rodičích, vždycky nastalo trapné ticho, popřípadě nervózní odkašlání a změna tématu. Bála jsem se, že mě podezřívají z toho, že bych mohla být pro ostatní nebezpečná, že pro ně nejsem vhodná společnost. V té době jezdila na stejné místo na prázdniny jedna dívka, které rodiče zemřeli. Všichni jí obdivovali, jak to zvládá, měla několik „témátek“ o tom, co se jí stalo a já si vždycky říkala, že se strašně má, že to každého tak zajímá a všichni ji považují za hrdinku. Byla jsem tak zaslepená závistí, že jí se dostává tolik pozornosti a mně ne! Viděla jsem jen sebe a svou nálepku. (Jsme kamarádky dodnes a ona o mých tehdejších pocitech ví. 😊 ). Já jsem nikdy o ničem nemluvila, stále jsem slýchala jen to rozpačité „ehm ehm“ a tak jsem si postupem času vzala do hlavy, že mám na čele vyryto „holka z rozvedené rodiny“ a každé negativní vyjádření vůči mně s tím má spojitost. Byla jsem pěkně vztahovačná :). Když jsem si vzala na sebe odvážnější tílko a byla jsem vyzvána k tomu, abych se šla převléct, usoudila jsem, že to je asi proto, že jsem ten vyvrhel. Když jsem chodila se svým prvním klukem, bála jsem se mu dát pusu, dokud jsem mu o sobě neprozradila tu nejkrutější pravdu, že mám rozvedené rodiče (čekala jsem okamžitý rozchod)… Dokonce v době, kdy jsem byla už zasnoubená s Vaškem, přišla za ním jedna holka, trochu starší než my, a domlouvala mu, že by si mě neměl brát, protože pro něj nejsem dost dobrá. Že by to taky souviselo s mou nálepkou??

Měla jsem takový strach a nálepka mě natolik ovládla, že jsem ani nevěděla, kdo vlastně jsem a myslím, že jsem se často chovala přesně podle domnělého očekávání. Tedy nebyla jsem příliš slušná a vhodně se chovající… Uvěřila jsem, že taková jsem, že nemám jinou možnost volby.

Chci ale říct jedno – Někdo mi pomohl tuto nálepku, se kterou jsem se tak dokonale sžila, nakonec strhnout. Byla jsem s ní tak srostlá, že jsem na ni sváděla úplně všechno. Ačkoliv byli lidé, kteří skutečně pohrdali mnou a mou rodinou a lepili mi na duši to, co si o mně myslí, bylo by to nestačilo, kdybych tu nálepku nepřijala a nezačala se polepovat sama. Dnes si uvědomuji, že to byl můj problém, ne problém těch druhých. Já jsem ji přijala za svou a vlastně jsem si ji tak trochu hýčkala, vnímala se často jako oběť a všechno sváděla na to, že nemůžu být v pohodě, protože mám tuhle nálepku.

Snažím se, aby se mi to už nestávalo, ale občas nějaká nálepka přecijen na mé duši ulpí… Když na to přijde a je na tak blbém místě, že to nezvládnu sama, vím za kým jít, aby mi ji pomohl strhnout (a ano, někdy to trochu bolí…). Přála bych si, abychom k sobě byli navzájem laskaví a milosrdní, protože jen pomoc se strháváním nálepek, které si vzájemně na duši lepíme, musí dát Pánu Bohu fakt hodně práce 😊.