Proč by „to“ po svatbě nefungovalo, když se máte rádi?

V neděli jsme byli s rodinou na křtinách. Nejen, že jsme měli možnost být po dlouhé době zase s rodinou a přáteli, ale je to i krásná církevní slavnost. Během křtin jsem si u sebe všimla, že přemýšlím nad tím, že bych potřebovala jít ke zpovědi a během proseb jsem letmo vyřkla i mé přání, že bych nutně potřebovala, aby se mi naskytla v brzké době příležitost ke svátosti smíření.

Nemůžu popsat, jaké bylo moje překvapení, když se na farní zahradě nečekaně objevil můj zpovědník! Říkala jsem si: „Vážně, jako fakt takhle rychle? No tak to to asi opravdu potřebuju 😊.“ Potřebovala jsem totiž tento typ setkání s Bohem, abych mohla očistit své srdce a podívat se spolu s Ním na jedno téma, které v sobě opravdu hodně řeším. I díky podpoře žen, které jsem potkala na farní zahradě a kterým tímto moc děkuji za podporu, jsem se rozhodla do tohoto tématu říznout i takto veřejně.

Většina z vás asi ví, že katolická církev podporuje mladé lidi v tom, aby spolu začali intimně žít až po svatbě. Je tomu tak proto, že se snaží chránit lásku. Vypůjčím si citát z katechismu: „Člověk nemůže dát druhému větší dar, nežli sebe samého. Miluji tě znamená pro oba – Chci jenom tebe, chci tě celého a navždycky! Proto nelze vyslovit toto miluji tě pouze na nějaký čas nebo jen tak na zkoušku, a to ani tělem.“

Nespočítala bych, kolik jsme s Vaškem slyšeli „témátek“ o tom, jak je důležité spolu začít sexuálně žít až po svatbě, že vrcholem lásky je intimní spojení v manželství. Dokud spolu chodíte, šetřete si to a potom bude všechno úžasné… Občas jsem se před někým odvážila vznést lehkou pochybnost. „Co když to ale pak nebude fungovat? Co když zjistím, že nám to nejde?“ Odpovědi jsem se ale moc nedočkala: „Prosím Tě, proč by vám to nefungovalo, když se máte rádi?“ a nebo „Vždyť ten sex není zas až tak důležitý.“ A já si říkala: „Když teda není zas až tak důležitý, proč se o něm pořád tolik mluví??“

Na tomto místě si znovu vypůjčím citaci z katechismu: „Manželský sexuální styk má dvojí význam: jednak vzájemné sebedarování manželů a prohloubení vzájemného pouta, jednak otevřenost k předávání života.“ Zdá se tedy, že je to velice důležitá oblast společného soužití…

Kam tím mířím. Myslím si, že když mluvíme o tom, jak je úžasné začít sexuálně žít s partnerem až po svatbě, a že je obrovský darem, jsme-li pro sebe jen ti jediný na celý život, pak říkáme jenom A. Je to pravda, je to velký dar a sexuální abstinence před svatbou má své výhody. Je to oblast, kterou je třeba chránit, zacházet s ní s úctou a „nerozdávat ji na potkání.“ Podle mého názoru je ale potřeba mluvit i o druhé stránce věci, připustit, že to má i svá rizika, na která je potřeba dát si pozor, že zkrátka existuje i B. Připadá mi, jako by se říkalo, že sexuální abstinence před svatbou má jen výhody a „sexuální neabstinence“ jen nevýhody. Takhle černobílé se mi to ale nezdá. Mám pocit, že žádné rozhodnutí v životě s sebou nenese jenom pozitiva…

S Vaškem jsme spolu chodili 3,5 roku, než bylo vůbec alespoň trochu reálné, abychom se vzali (bylo mi 20 a byla jsem v prváku) a opravdu hodně jsme řešili otázku sexuality. Byli jsme mladí, ve věku, kdy přirozené touhy už nelze úplně přehlížet. Brali jsme ale velice vážně to, že spolu nebudeme až do svatby spát. Dalo nám to dost zabrat, ale těšili jsme se, že až se vezmeme, bude to super a konečně budeme moci dát prostor našim touhám. Věřili jsme, že všechno bude fajn, nebyl důvod se domnívat o opaku.

Pak jsme se vzali a co se nestalo? Žádný vrchol manželského soužití se nekonal. To, na co jsme se roky těšili, zklamalo naše očekávání. Objevil se problém, o kterém jsme nevěděli, jak ho řešit. Stálo nás to i nějaké chození po doktorech. Nejprve jsme o tom mluvili a věřili, že se to zlepší. Po roce, dvou, třech… jsme už o tom ale postupně přestali mluvit a uzavřeli se víceméně každý do sebe. Jednou jsme se odvážili něco naznačit našim přátelům, kteří spolu také sexuálně nežili až do svatby, ale u nich bylo všechno skvělé, takže jsme se uzavřeli ještě víc. Začalo to v nás hlodat. Jak to, že to nefunguje? Všichni přeci říkali, že když se máme rádi, tak to bude v pohodě. Je s námi snad něco špatně? Co když se k sobě nehodíme? Co když, co když, co když….

Nevěděli jsme tenkrát, jak to řešit. O sexualitě se toho napovídalo tolik, dokud jsme byli svobodní, ale jakmile jsme se vzali, tohle téma najednou vymizelo ze světa. Navíc jsme se styděli a mysleli jsme si, že jsme asi jediní, komu to po svatbě v této oblasti nejde tak, jak jsme si mysleli, že to půjde. Přišlo nám hrozně líto, že jsme tak poctivě čekali a drželi se a teď nesklízíme plody naší zdrženlivosti.

Co tím chci říct?

Bylo by úžasné, kdybychom dokázali být v této oblasti k sobě navzájem upřímnější a otevřenější. Když mluvíme o předmanželské zdrženlivosti v sexualitě, bylo by báječné, kdybychom dokázali vyzdvihnout výhody abstinence, ale nezamlčovali i její nevýhody. Žijeme v době, kdy se svatbou z různých důvodů musíme čekat i velmi dlouhou dobu (většinou je to kvůli studiu a ekonomické závislost na rodičích). Dlouhodobé potlačování sexuality může mít své následky, vím o čem mluvím. Zároveň tomu ale určitě lze předcházet. K tomu, abych mohla něčemu předcházet, ale nejdříve musím vědět o tom, že existují rizika.

Jedním z rizik je i to, že téma předmanželské čistoty nám přeroste přes hlavu a kvůli tomu, že neustále řešíme, jak bychom to měli nebo neměli dělat, jestli už tohle není moc atd. zapomeneme řešit mnohem důležitější věci, které pak mají jednoho dne nést náš manželský vztah. Budovat vztah se všemi pilíři, které k němu patří.

A taky mě ještě napadá, že když prožijeme první intimní spojení až po svatbě, teprve tehdy ztratíme takové ty „brýle touhy“. Otázkou je, zda dokážeme skutečně zrale posoudit, kvůli čemu do svazku manželského vstupujeme. Není to kvůli tomu, abychom spolu konečně mohli spát? Tento aspekt mě dost děsí. To by byl hodně špatný motivátor pro slib, že s někým zůstanu do konce života…

Chtěla bych zdůraznit, že nikoho nenabádám k tomu, aby se choval jinak, než jak je v souladu s učením církve. Toužím ale po dospělém přístupu. Toužím po tom, abychom se nebáli mluvit o realitě. Abychom se nebáli sdílet i to, čím procházíme nebo jsme si prošli a co nám třeba pomohlo, aby se intimní život zlepšil, protože ano, je možné to změnit a mnohonásobně zlepšit, ale jsem si jistá, že s realistickými informacemi by se dalo mnohému předejít a věřím tomu, že by se ušetřilo mnoho trápení a nejistot, kdyby se mluvilo i o tom, že po svatbě to může být v oblasti sexu náročné, i když se milujeme místo toho, abychom zůstali u tvrzení, že je to ta nejlepší možná varianta a basta…  Mrzí mě, když je někdo na tato témata sám a myslí si, že je jediný, kdo má problém, bojí se svěřit, nemá komu to říct… Trápí mě pokrytecké a vyhýbavé odpovědi na logické otázky. Je snad důvod se těch pravdivých odpovědí bát?

Tak to je téma, které se mi poslední dobou hodně ozývá. A to jsem se dnes dotkla této oblasti jen povrchově… Samotné intimní soužití v křesťanském manželství pak zahrnuje také poměrně palčivé otázky ohledně plánování rodičovství. Ale o tom zase v jiném článku, dnes už by toho bylo až až 😊