První i druhé „první“ svaté přijímání

V neděli jsem se na facebookové stránce zmiňovala, že naše nejstarší dcera měla v sobotu první svaté přijímání. Je to nádherná slavnost, kdy děti poprvé přijímají eucharistii, proměněnou hostii. Bohužel se této krásné slavnosti v některých kruzích občas říká „slavnostní odchod z katolické církve“. Asi ne úplně neprávem. Pro některé lidi je první svaté přijímaní jakýmsi milníkem, kterého jejich děti dosáhnou a dál už se náboženské výchově ani rozvoji víry nevěnují. Někdy je tam možná tlak babiček, které chtějí vidět svá vnoučátka při této slavnosti, možná je tam i motivace, že by to tak prostě mělo být. Nemám úplně jasné odpovědi ani tzv. tvrdá data na to, proč se některé děti po této slavnosti z farnosti vytrácí.

Nicméně, prvnímu svatému přijímání předchází první zpověď. Od začátku jsem věděla, že to bude pro naši nejstarší kámen úrazu. Říkat na sebe ty nejhorší prohřešky? Věděla jsem, že to pro ni bude těžké, že z toho bude mít strach. A jo, nemohla se zbavit strachu, že to, co řekne, nezůstane tajemstvím a cítila jsem, že se trápí kvůli tomu, že má někomu pro ni relativně cizímu říkat tak intimní věci. Obecně je pro ni složité komunikovat s dospělými, natož aby chápala, že kněz je jenom prostředníkem. Popravdě řečeno, chápala jsem ji. I mně nebývalo do zpěvu, když jsem jako dospívající chodila ke zpovědí. Její význam, cenu a hojivou sílu jsem poznala až mnohem, mnohem později. Musím říct, že jsem byla tak napůl smířená s tím, že do té zpovědnice nepůjde, že to třeba nevyjde. Ale kupodivu mě to nestresovalo. Měla jsem důvěru, že to dopadne tak, jak má. Agi šla sice jako poslední a potřebovala, abych seděla za dveřmi, ale vyšla s úsměvem na rtech a měla jsem pocit, že v rámci možného poznání pocítila sílu zpovědi.

Já sama si svou první zpověď vůbec nepamatuji, což mě vlastně hrozně překvapuje. První svaté přijímání jsem absolvovala asi jako šestiletá v Praze na Lhotce. Žili tam moji prarodiče, dědeček tam byl jáhnem a mě a bratra tam rodiče vozili po určitý čas na náboženství, protože v naší farnosti jsme byli snad jediné děti. Řeknu vám upřímně, že z mého prvního svatého přijímání si vzpomínám jen na to, že mi babička ušila plizovanou sukni a přede mší mi dala důkladnou instruktáž, jak si ji mám pod sebe složit, až si budu sedat. Já jsem ale bohužel během mše zapomněla, jak to babička říkala, takže jsem si při každém posazení různě skládala sukni před sebe nebo za sebe a doufala jsem, že alespoň jednou to udělám správně 😊 V sakristii se nás sešlo přede mší hrozně moc a pražské holčičky měly na sobě většinou družičkovské nadýchané šaty. Zírala jsem na ně v té své sukýnce a říkala si, jestli jsem jaksi dost vhodně oblečená. Jedné holčičce jsem šaty pochválila, ona mi pochválila můj úbor a tím se vše vyřešilo 😀 Toť vzpomínka na moje „první svatý“.

Asi málokomu se přihodí, že má možnost si takovou slavnost zopakovat. Já jsem totiž měla ještě jedno „první“ svaté přijímání. Kněz, který byl tenkrát farářem ve Staré Boleslavi, připravoval asi dvě děti na tuto slavnost v rámci nově obnoveného naboženství. (Jaká úleva pro moje rodiče, že už nás nemuseli vozit do Prahy😊) Jedním z těch dětí byl i můj mladší bratr, který pravidelně vyhrával desítky svatých obrázků za své sofistikované odpovědi na otázky pana faráře (a to ještě v době, kdy jsme jezdili na Lhotku byl schopen tvrdit, že čtyři božské osoby jsou pes, kočka, býk a osel 😀 – atmosféra staroboleslavské fary na něj měla dobrý vliv). Starému panu faráři ale přišlo jaksi líto dělat takovou slávu jen pro dvě děti, a tak nám oznámil, že k prvnímu svatému přijímání půjdeme všichni. Myslím, že ani rodiče nedostali zrovna možnost volby 😊. Nevím, jak to zařídil, ale nechal na faru přivézt spoustu družičkovských šatů a oznámil nám, že si máme nějaké s rodiči přijít vybrat. Když jsme tam došli, hned jsem dychtivě koukala po těch s nejširší sukní. Maminka mě ale usměrnila a po těch nejkrásnějších hmátla moje kamarádka. Ale i já jsem byla se svou garderobou spokojená. Naše nejmladší sestra ovšem se svou typickou cílevědomostí trvala na tom, že si také jedny vybere a půjde k prvnímu svatému přijímání (byly jí tehdy tři roky) a museli jsme jí tedy vzít také jedny šaty – růžové, které jí byly tak obrovské, že je za sebou mohla táhnout jako vlečku. Nevím, jak se to rodičům podařilo, ale nakonec ji přemluvili, aby si na sebe vzala něco normálního. Ona však trvala na tom, že půjde v průvodu prvokomunikantů, a také, že se tak stalo, cípek její sukně můžete vidět za mnou na přiložené fotce. Ještě si vzpomínám na to, že nám pan farář říkal, že jeho první svatá zpověď obsahovala asi dva listy hustě popsaného papíru a vyzval nás ke stejné pečlivosti. Já už měl první zpověď za sebou, ale pokud vím, můj bratr si napsal pouze jeden hřích (jeho papírek se našel na zemi před kostelem😊)).

Druhé „první“ svaté přijímání proběhlo, můj bratr měl uměle vytvořenou velkou slavnost a všichni byli spokojení, dokonce i pan farář :D.

Doufám, že mi dnes odpustíte trochu odlehčené vyznění článku. Dnes jsem měla náladu napsat něco jen tak v lehké nadsázce. Tyto vzpomínky jsou také jednoduše řečeno autentické, v době svého prvního i druhého „prvního“ svatého přijímání jsem byla ještě telátko a byla by škoda, kdyby to byl konec mé cesty v katolické církvi. Jsem ráda, že jsem měla možnost dál se ve víře rozvíjet, ačkoliv mnohdy křivolace a některé věci mi možná trvaly déle, než jiným :D.

A jaké jsou vaše příběhy z prvního svatého přijímání? Budu moc ráda, když je se mnou budete sdílet, ať už na fb, nebo dole v komentářích.