Tři králové

Dnes večer jsem měla pocit, že musím alespoň na chvíli odejít z domu a pročistit si hlavu. Není to žádný výkyv typu „už tu s vámi nemůžu vydržet“, ale pocit, který je mi celkem vlastní. Jsem totiž takový extrovertní introvert. Nazvala jsem se tak sama pro sebe, ale mám pocit, že dnes už se lidé nerozdělují jen na introverty a extroverty, ale spíš jsme většinou tak nějak namíchaní. No a já ten čas jen sama se svými myšlenkami potřebuji. Častěji, než si ho reálně dopřávám .

Vydala jsem se jen do okolí. Na okraji Prokopského údolí jsou krásně vánočně ozdobené domy a mně se zachtělo se na ně jít podívat. V uších jsem měla puštěnou hudbu, venku mrzlo a hlavou mi hýřilo nespočet myšlenek. Poté, co jsem obhlédla domky, vydala jsem se dál přes pole. Připadala jsem si spíš jako někde na vesnici, než v Praze. Naplňoval mě v těch místech pocit absolutní radosti a vnitřní svobody.

Nohy mě pak zavedly až k okraji Malé Ohrady. Je to taková vesnice ve městě. Když jsem vešla do jedné z tamních ulic, zničehonic mě přepadl velký smutek, až mi slzy vhrkly do očí, což byl naprostý protiklad k tomu, co jsem prožívala ani ne před pěti minutami. Chvíli jsem vůbec nechápala, kde se ty emoce berou, ale brzy jsem je odhalila. Dívala jsem se totiž na místa, která každý rok navštěvujeme spolu s přáteli a našimi dětmi. Vždy kolem tří králů sem chodíme a koledujeme pro Tříkrálovou sbírku, kterou tady u nás organizuje Farní charita Stodůlky. A asi nikoho nepřekvapí, že právě tato naše každoroční aktivita se letos kvůli epidemii nesmí tímto způsobem konat.

A teď jsem sama procházela kolem těch důvěrně známých míst. Hodně lidí nám každý rok otevírá a dává štědré příspěvky na dobrou věc, takže u mnoha domů jsem i věděla, kdo přesně v nich bydlí. Třeba „pán s ovocem“, jak mu říkáme, protože pro nás má vždy připravené nějaké zdravé dobroty pro děti.  Anebo ten domek se stromkem ve výklenku, usměvavý pár, rodina s dětmi, která nás nejednou pozvala na čaj, zubař…

Samotnou mě zarazila sentimentalita, kterou jsem ohledně toho všeho cítila. Pocit ztráty něčeho, co se pro mě ukázalo být důležitým. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem si tyto naše tříkrálové procházky zamilovala. Upřímně – ještě pár let zpátky mě myšlenka na to, že bych mohla být koledníkem v rámci Tříkrálové sbírky naprosto děsila. Moje mamka mi každý rok vyprávěla, kolik letos po vesnici vybrali a jak to bylo bezva a mně bylo vždycky nevolno jen z představy, že mám někde zazvonit a poprosit o peníze do sbírky. A ani dnes bych zřejmě nebyla schopná jít sama! Ale s dětmi, které jsou nastrojené jako malí králíci a kamarádkami, které jsou otrlejšího rázu než já, tak trochu zbabělec, se vždy šlo snadno, radostně a se zpěvem „My tři králové jdeme k vám…“

Myšlenky na to všechno mi proudily hlavou a s každým krokem jsem nabývala čímdáltím větší jistoty, že tato moje procházka nemusí být samoúčelná. Že můžu vlastně vykonat svou první tříkrálovou cestu úplně sama. Věděla jsem, že nemůžu jít vybírat peněžní prostředky pro ty méně šťastné, než jsem já, ale něco jsem udělat mohla. Pomyslela jsem na všechny ty lidi, kteří bydlí v místech, kudy každoročně procházíme a v duchu jsem se za ně modlila a napadala mě slova vděčnosti a požehnání.  

Když jsem pak z těch míst odcházela, cítila jsem vnitřní klid a velkou naději, že se sem s ostatními příští rok zase vrátíme. Jsem ráda, že jsem dnes zamířila právě sem a měla jsem možnost být alespoň v duchu na Tříkrálové cestě.

P. S. Tříkrálová sbírka se koná samozřejmě i letos, jen v pozměněném módu a stále je možné přispět těm, kteří naši pomoc potřebují. Pokud chcete přispět, máte možnost.