Ambice a děti
Měli jsme teď s manželem zajímavou diskuzi o tom, co nás nabíjí. Pro mě je to kultura v jakékoliv podobě. Probouzí ve mně emoce, pocity čistého štěstí, radosti. Přenáší mě do jiného světa, dává mi prostor snít a nechává mě prožívat nejrůznější věci, které jsou různě poschovávané uvnitř mě.
Právě včera jsme byli s manželem na koncertu 4TET, byli jsme na nich naposledy před deseti lety a jsem moc ráda, že nám to spontánně vyšlo znovu, bylo to stejně úžasné jako tehdy, jen máme od té doby o tři děti víc :D.
Na tom koncertě jsem prožívala přesně to, co jsem vám před chvílí popsala. Uvědomila jsem si, že podobný pocit čisté radosti jsem pocítila i před několika dny. Byl také spojený s hudbou, jen trochu jinak.
Naše prostřední dcera si jednou v neděli sama od sebe vyzkoušela zpívání se scholou při mši a přišla pak za námi s tím, že by do scholy ráda začala chodit pravidelně. Abych vysvětlila, proč mě toto její přání tolik potěšilo, musím vám trochu přiblížit situaci a k něčemu se přiznat…
Nemám ráda, když rodiče do dětí programují své vlastní nenaplněné ambice. Ono se o tom často mluví, ale popravdě, vždycky jsem si myslela, že tohle já přeci nedělám. Zjistila jsem ale krutou pravdu – dělám. Nebylo to na bázi toho, že bych děti tvrdě nutila do nějakých konkrétních kroužků nebo aktivit, ale vždycky jsem v koutku duše doufala, že zrovna to naše dítě se bude účastnit soutěží a třeba něco vyhraje a zkrátka, že bude v něčem nejlepší. Obě naše dcery mají své talenty a já, aniž bych o tom více přemýšlela, ve svém nitru moc toužila po tom, aby je všem ukázaly, aby to všichni viděli a aby byly vlastně v té oblasti úspěšné. Trochu jsem je postrkovala směrem, který by je k tomu hypoteticky mohl vést. Jenže ono se ukázalo, že i když talenty mají, nemají chuť se s nimi někde veřejně „vytahovat“. Snad vám to bude připadat absurdní, ale bylo mi to líto.
Na začátku tohoto školního roku jsme si ale s manželem řekli, že kašlem na výkon. Ve mně je ta touha po výkonu mnohem silnější než ve Vaškovi, takže jsem musela vnitřně více zpracovat to, co s sebou ponese toto naše rozhodnutí. Je totiž primárně založené na tom, že děti nebudeme skutečně, ani podprahově, do ničeho tlačit. Ani do kroužků, ani do ničeho jiného. Rozhodli jsme se, že necháme děti, aby samy přicházely s tím, co chtějí, aby v sobě samy nacházely, co je baví. Pro mě to znamená vnitřně se vzdát jakýchkoliv nároků na soutěže a podobné věci – je to docela úleva to v sobě už nehromadit.
Starší dcera se rozhodla, že svůj talent bude nadále podporovat, jde o jistou tělocvičnou aktivitu, ale chce si užívat jedno odpoledne v týdnu s tátou, kdy se této společné zábavě věnují bez nároku na výkon. Prostě spolu jsou, užívají si to a oba je to moc baví. Říkám si, že i mně to takto stačí. Mohu na ni být pyšná i bez medailí. Naprosto mě fascinovala myšlenka, že Agát nepotřebuje nikomu nic dokazovat, že dokáže svůj koníček dělat čistě pro radost, ve skrytu, bez nároku na aplaus. A toho si strašně moc vážím a obávám se, že ode mě to nemá. Spíš od svého tatínka 😊.
Abych se vrátila k té Domče, která začala chodit do scholy. Hodně dlouho mě trápilo, že nechtěla. Asi měla strach. Bylo mi to líto kvůli tomu, že si zpívá, kudy chodí. Zhudebňuje i pochody, které se odehrávají, když je na toaletě, ale chtěla si dlouho zpívat jen tak pro sebe. Stálo mě hodně úsilí nechat ji, aby si k tomu došla sama a byla jsem za svou trpělivost odměněna, protože teď zpívá s neskutečnou radostí. Úplně jí září oči a mě také. Myslím, že je to proto, že to bylo čistě její rozhodnutí, její vnitřní motivace. Příležitost tu byla, jen bylo na ní, aby se jí chytila, když bude chtít.
Víte, moje nenaplněné sny se asi vždycky budou trochu ozývat, ale jsem plně odhodlaná tím neovlivňovat naše děti. Koneckonců, jsem ze čtyř sourozenců, nikdo z nás není ani vrcholový veslař, ani profesionální hudebník, literát či fotbalista, i když – co není, stále ještě může být 😀 (každý z nás se jednomu z těchto odvětví věnoval 🙂 ), ale všichni žijeme požehnané životy a snažíme se to dobré z nás nabídnout ve službě druhým. Věřím, že i na nás jsou naši rodiče hrdí, i když jsme v očích světa možná nic tak mimořádného nedokázali 😊.
