Bitva s pokušením

Je za námi čtvrtá etapa pouti pro ženy z Blaníku na Říp. Tentokrát nás nohy nesly ze Sázavy do Kouřimi a musím říct, že to pro mě byl opět úžasný zážitek ve společnosti skvělých žen.

Pouť pro ženy v sobě pochopitelně nese čistě ženská témata, která probíhají v rozhovorech nebo v našich srdcích. Během cesty se mi vrátila vzpomínka na něco, co jsem zažila před lety. Běžně na to nevzpomínám a nemyslím, ale uvědomila jsem si, jak je to vlastně křehké téma…

Když nad tím teď přemýšlím, tak se až usmívám, jak jednoduché je poslouchat něco teoreticky, třeba na přípravě na manželství nebo na různých setkáních pro mladé oproti skutečnému prožívání oněch věcí v manželství… Slýchala jsem, že se může během dlouholetého vztahu stát, že se vám začne líbit někdo jiný nebo se dokonce zamilujete do někoho jiného, ale moc mě to téma netankovalo, protože jsem si to neuměla vůbec představit, když jsem byla zrovna po uši zamilovaná…. Nezajímalo mě a netrápilo až do jisté chvíle…

Tou chvílí byl okamžik, kdy se mi naprosto nečekaně rozbušilo srdce, když jsem se setkala s jedním mužem… Nejdřív jsem si vůbec nepřipouštěla, že by se uvnitř mě něco dělo, vůbec jsem o to nestála. Přesto, že v té době naše manželství nefungovalo tak, jak by mělo, neměla jsem žádné zaječí úmysly a svého muže jsem milovala. Ten druhý muž ale otevřel jakousi prázdnotu uvnitř mě a já si postupně začala uvědomovat, že svoje pocity vůči němu už nedokážu vůlí ovládat, protože jeho přítomnost tu prázdnotu vyplňuje…

Byla jsem zničená – jak se mi to mohlo stát? Přestože to byl zcela platonický cit a dotyčný muž o něm asi ani nevěděl, strašně moc jsem se tím trápila a připadala jsem si víc nevěrná, než kdybych s jiným mužem spala. Byla jsem s tím strašně sama a nedokázala jsem o tom hrozně dlouho nikomu říct. Svému manželovi už vůbec ne…  Z jedné strany jsem se nesnášela za to, že myslím na jiného muže, ale z druhé strany jsem s tím nedokázala bojovat.

Měla jsem strach, že se to nikdy nezmění, že to nikdy nepřejde. Bála jsem se, že moje srdce zůstane nějak rozpolcené mezi dvěma muži a já už nebudu nikdy šťastná. Zároveň jsem ale věděla, že k tomu druhému nemohu reálně cítit lásku. Myslím tím opravdovou lásku. Copak skutečná láska by dokázala ublížit? Já nechtěla ublížit ani svému muži, ani sobě, ani jemu, což by se zcela jistě stalo, kdybych si povolila…

Nakonec jsem se dokázala svěřit svému zpovědníkovi. Byl ke mně opravdu chápavý. Bylo pro mě v té době tak podstatné, že o tom mohu mluvit, nezažívám odsouzení a zároveň cítím, že ani Bůh mě neodsuzuje. Jen jsem věděla, že se musím rozhodnout, a to jednoznačně. Nemohla jsem zůstat takto vnitřně rozpolcená.

Zvolila jsem si skutečnou lásku. Bylo to těžké, protože zamilovanost dokáže být tak strašně lákavá, nabízí tolik endorfinů, na kterých se tak strašně snadno ujíždí… Tenkrát mi náš dlouholetý vztah nic takového nabídnout nedokázal, ale i přesto jsem se rozhodla nařídit si vnitřní dietu ohledně druhého muže a věnovat se plně svému manželství. Každý den jsem si opakovala pořád dokola svatební slib…

„Já, Barbora, odevzdávám se Tobě, Václave, a přijímám Tě za manžela. Slibuji, že Ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že Tě nikdy neopustím a že s Tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“

Slova toho slibu jako by mě přenášela přes mou vnitřní bolest… Plakala jsem kvůli tomu tenkrát – strašně moc – měla jsem pocit, že nikdy nebudu mít to, po čem toužím, že si nikdy nebudu připadat milovaná…. Ale touha dostát svému slibu byla nakonec naštěstí silnější a ukázalo se, že to byla správná cesta, která mi přinesla mnoho dobrého (viz. úvodní foto :D)

Jsem si jistá tím, že slib, který jsem při svatbě dala, nebyla jen prázdná slova a nebyla to ani „naučená básnička“. Myslela jsem vážně každé slovo a stále myslím. A díky tomu se mi jednoho dne podařilo vyhrát bitvu s pokušením…

Láska, úcta a věrnost…