Budeš se mnou i zítra?

Tento týden jsme s Vaškem oslavili naše 13. výročí od svatby. Na nějaké bilancování je ještě brzy, ale pravdou je, že jsme spolu už přes 16 let a něco už jsme prožili a za všechno to dobré i zlé jsem ráda, protože ať tak či tak, všechno nás vždy posunulo dál a k něčemu novému.

Protože jsou stále různá omezení, rozhodli jsme se, že víkend, na který jsme měli domluvené hlídání, strávíme v přírodě. Naplánovali jsme si dvoudenní cestu kolem řeky Lužnice s přespáním v přírodě. Musím říct, že tak dva dny před odjezdem se mi vůbec nikam jet nechtělo. Tento týden mám zkoušku z profesní kvalifikace a zároveň ještě končím psychoterapeutický výcvik, na který bylo potřeba zaslat závěrečnou práci atd. Začala jsem vyšilovat, že to všechno nezvládnu, že na nic nemám čas, že bych nejraději zůstala doma a učila se. Jenomže zrovna minulý týden jsme při přípravách na manželství s našimi snoubenci mluvili o tom, jak cenné je vycházet si v manželství vstříc, a že oba manželé by se ideálně měli blížit k sobě do středu, a ne být každý na jiné straně. Vašek mi vyšel vstříc v tom, že místo spaní pod širákem domluvil spaní ve stanu v jednom campu a já si řekla, že teď musím najít i já nějakou cestu, jak ujít svou část cesty do středu, protože když jeden čeká uprostřed a druhý si je stejně někde v dáli, je to celkem na nic… Takže jsem dopsala práce do pátku, v sobotu jsme vyrazili a jsem za to neskutečně ráda!

Cestovali jsme stezkou podél Lužnice z Bechyně do Tábora a všem, kteří mají rádi turistické pochody, vřele doporučuji, je to tam nádherné. V nedělním příspěvku na facebooku už jsem zmiňovala, že cesta byla mnohem náročnější, než jsme čekali, protože řeka byla rozvodněná a všude byly popadané stromy. Napadalo nás, že když jsme se brali, čekali jsme těžkou cestu, ale neměli jsme tušení, kolik spadlých stromů budeme muset překonávat nebo kolik rozvodněných úseků se budeme snažit zdolat. Něco jsme už spolu zažili, ale život přináší všemožné situace a jeden takový příklad na nás po cestě čekal…

Večer jsme došli do campu, s jehož majitelem Vašek dopředu telefonicky domluvil přespání. Když jsme tam dorazili, zdálo se, že si nějak nepamatuje, že spolu mluvili, nicméně jsme si na prázdné louce mohli postavit stan. Byli tam i lidé, kteří měli na pozemku své „chatky“ v podobě karavanů. Ti se sešli večer u campové restaurace a bylo tam veselo. My jsme byli opodál a jen je zdálky pozorovali. Během večera se s námi dal do řeči jeden člověk, který měl už dost upito. Hodně začal mluvit o své rodině a mezi řečí zmínil, že je jeho manželka hodně nemocná. Nějak mi to nedalo a zeptala jsem se ho, co jí je. „Nádor na mozku“ odpověděl. Pak ale od tématu odbočil.

Během večera se bavil jakoby nic a vtáhnul nás i mezi ostatní. Viděli jsme ale, že se snaží v alkoholu jen utopit hrozný strach o svou manželku. Alkoholové veselí to nedokázalo skrýt. V jednu chvíli ji zase zmínil, ale ostatním nechtěl říci, co jí je. Dokonce se tam v průběhu večera objevila i jeho dcera, která očividně přijela zkontrolovat, jestli je taťka v pořádku. Nevím, jak to přišlo, ale v jednu chvíli jsem se k tomu člověku otočila a řekla jsem mu: „Budeme se za Tvoji ženu modlit.“ a on se rozplakal. Připadalo mi to v tu chvíli nesmírně vzácné. Toho člověka dojalo, že se za jeho ženu chce někdo úplně cizí pomodlit, i když nebyl věřící, a zmiňoval stále dokola, ať na ni hlavně v pondělí, kdy má operaci, myslíme. Jak těžký úsek cesty zrovna teď ti dva přecházejí, říkala jsem si v duchu…

Toho večera jsme se rozloučili, ale tím příběh neskončil. Ráno jsme totiž vyrazili dál a po asi sto metrech jsme zjistili, že jsme spali úplně v jiném campu, než Vašek původně domluvil. Podívali jsme se na sebe a přišlo nám, že to je přesně taková ta „náhoda“, kdy se ocitnete tam, kde máte v danou chvíli být, aniž byste se o to jakkoliv přičinili, Někdo vás tam prostě dovede… a v tomto případě třeba zajistil, aby se za nemocnou paní někdo modlil, až bude nejhůř… Vedli jsme o tom pak cestou do Tábora dlouhé debaty a věřím, že to celé může mít nejrůznější způsoby vysvětlení. Otázek máme mnoho – Proč je důležité se za někoho modlit? Proč je to potřeba? Jaký to má význam? Ovlivní modlitba něco nebo už je předem rozhodnuto, že to dopadne nějak? Různě jsme uvažovali a přemýšleli, každopádně v nás tato zkušenost zanechala silný pocit důvěry v Boha.  Ten pán, se kterým jsme mluvili, celý večer opakoval jednu větu: „Já říkám, že co dáš, to se ti někde úplně jinde vrátí.“ A já si myslím, že i jemu se vrátilo, protože operace jeho ženy dopadla velmi dobře.

Tak, tolik k naší výroční cestě. K našim dalším společným letům přistupujeme s pokorou. Už víme, že se může stát, že na první dítě čekáte roky a zažili jsme i to, že je možné překonat i těžké vztahové karamboly nebo zamilovanost do někoho jiného, ale dá-li Bůh, budeme spolu ještě nějaký ten rok a stát se může cokoliv. Doufáme ale, že si budeme, stejně jako dnes, pomáhat přeskakovat přes kaluže, a že potáhneme jeden druhého vzhůru. To ostatně přeji vám všem, kteří jste ve vztahu a čtete tyto řádky.