Budu se dívat, jak vstáváš a jdeš…

Toto měl být původně hodně light článek o tom, jaké to je, když se po patnácti letech postavíte na běžky a snažíte se držet krok se svým ultra sportovně nadaným manželem. Ale člověk míní, Pán Bůh mění, znáte to…

Ne, že bychom na běžky nevyrazili. Manžel se na mě v sobotu odpoledne podíval a řekl: „Docela bych jel na běžky, zařídíš hlídání?“ Zírala jsem na něj jako blázen. Jestli někdo nemá rád cesty na otočku, tak je to Wencel 😊 Ale protože mě to taky lákalo, domluvila jsem se na hlídání pro děti s dědou a zajistila půjčení běžek a bot s mojí mamkou.

Druhý den jsme už, bohužel až po poledni, (no jo, vypravit se, předat děti, vykecat se 😊, chvilku trvá…) stáli na běžkách na Benecku a vyráželi na náš vytoužený okruh – poprvé za 16 let, co jsme spolu… Byl tam jeden úsek, kde se jelo z poměrně prudkého kopce. Wenclova záda mi zmizela asi během minuty a já se snažila vypadat rádoby elegantně, jakože si užívám krajiny, u čehož jsem ale asi šestkrát spadla a přihlížejícím běžkařům jsem s úsměvem tvrdila, že jsem na běžkách poprvé (lyžák v sedmé třídě nepočítám).

Když jsem se doploužila na Rovinka, čekal tam na mě manžel a studoval mapu. Já se zatím ze zvyku podívala na mobil, jestli někdo něco nepotřebuje. A potřeboval. Přečetla jsem si zprávu, že před hodinou zemřela moje babička.

Ani jsem nečekala, že ve mně ta zpráva vzbudí tak silné emoce. Babiččin odchod jsme všichni očekávali. Dlouho už byla ležící a trpěla demencí. Mnoho měsíců už jsem jí přála věčný život, a přesto jsem tam stála a plakala jsem s pocitem velké ztráty.

Okamžitě se mi začaly skládat střípky společných chvil. Babička nebyla zrovna ten typ prarodiče, který by vás rozmazloval a všechno dovolil. Naopak, byla poměrně dost přísná. Jako dítě jsem se jí občas trochu bála a v pubertě jsme se mnohokrát pohádaly, protože nesouhlasila s některými mými názory, stylem oblékání… no prostě tak jak to bývá. Za tím vším to ale byl velice starostlivý člověk. Když jsme s ní byli na chalupě, starala se, abychom uměli všechno do školy, procvičovala s námi násobilku, na střední mě každý týden doučovala matematiku a vždy mi dala nějaké jídlo s sebou. To ona mě naučila základům vaření. Právě tyto vzpomínky mi během krátké chvíle vyrazily dech, protože i přesto, že jsme měly komplikovaný vztah, bylo to velmi silné pouto, které nezlomily ani tak rozdílné povahy, jako byla ta babiččina a moje. Navíc se náš vztah s lety měnil a její nemoc nakonec paradoxně odhalovala mnohem více, jaká babička skutečně je. To, co dříve držel mozek, převzalo srdce, protože už to ani jinak nešlo. A tak jsem ke sklonku jejího života intenzivně cítila, že mě má ráda.

Věřím, že na tomto světě se nic neděje náhodou. V týdnu před tím, než babička zemřela, jsem na ni velice myslela. Měla jsem silnou touhu si ji připomenout v době, kdy byla ještě zdravá a poznávala nás. Dělala typické moravské koláče a já jsem je týden před její smrtí udělala na její počest. Nebyly sice takové, jako od ní, vlastně dopadly dost katastrofálně, ale pro mě to byl způsob, jak se s ní na dálku vnitřně spojit a pomyslet na ni (kvůli covidu jsme ji v posledních měsících nenavštěvovali, ach ach…).

Mnohem zajímavější ale je to, co se stalo mé sestře. Její děti chtěli v den smrti babičky zkusit ještě jednou vánoční zvyky a jedním z nich je i tradiční rozpůlení jablka. Když se sestra podívala na rozkrojené jablíčko, zahlédla místo hvězdičky křížek. Za hodinu jí psala naše maminka, že babička před hodinou zemřela. Ptám se sama sebe, zda to může být náhoda? Kdybych měla říci, s kým by se babička chtěla rozloučit, byla by to právě moje sestra, její nejoblíbenější vnouče.

Nemám tušení, jak je to s odchodem z tohoto světa, ale zamýšlím se nad tím, že když naše duše odcházejí, možná mohou dát nějakým způsobem ještě poslední sbohem. I já jsem v den smrti dědečka viděla mrak, který vypadal úplně jako on. Věděla jsem v tu chvíli, že zemře.

Starozákonní lidé věřili znamením, věřili snům a především věřili Bohu. Naslouchali a nechali se vést. Myslím, že se od nich nemusíme lišit. Připadá mi, že je důležité dívat se kolem sebe, věřit a naslouchat. Být s Bohem v kontaktu. Cítím, že pak k nám může promlouvat tisíci různými způsoby. Stačí se jen dívat…

P. S. Pro název tohoto článku jsem si vypůjčila úvodní větu z písně Jericho od nedávno zemřelého zpěváka Davida Stypky. Babička měla po většinu svého života obrovskou úzkost ze smrti. Jsem ráda, že je už teď od tohoto strachu svobodná a já se mohu dívat, jak vstává a jde…