Čím jsi mi dnes udělal radost…

V posledních několika letech se v kruhu mých přátel a známých stále častěji stává, že dochází k rozchodům a rozvodům. Důvody k odloučení jsou si dost podobné, často souvisí s (ne)komunikací, která skoro vždycky pak přeroste v nějaký větší průšvih. Protože jsme spolu s Vaškem celkem už skoro 18 let a krize se nám také nevyhýbají, tak jsem se v dnešním článku na nás trochu zaměřila :).

Nejdřív jsem si vygooglila, že průměrná délka manželství v ČR je 14 let. Shodou okolností jsem pak na nějaké přednášce zjistila, že se trvání manželství vlastně historicky moc nemění, jen dřív svazek končil zpravidla úmrtím jednoho z partnerů. Když při svatbě naši předci slibovali „Dokud nás smrt nerozdělí“, tak tedy měli naději „dožití vztahu“ přibližně stejnou, jako dnes my.

Vzhledem k tomu, že už s Vaškem statisticky „přesluhujeme“, začala jsem nad naším vztahem víc přemýšlet. Nerada bych, aby naše manželství skončilo rozvodem, moc ráda bych prožila ještě mnoho šťastných společných let. Položila jsem si tedy otázku, co vlastně proto, aby naše manželství bylo živé, děláme, a došla jsem k tomu, že v posledních několika letech trochu usínáme na vavřínech. Nic moc zvláštního pro větší kvalitu našeho vztahu neděláme. Uvědomila jsem si také, že zkrátka to, že už člověk nějakou krizi zažil neznamená, že už se mu žádná další v manželství nepřihodí, a začala jsem přemýšlet nad tím, jak bychom mohli náš vztah obohatit a větším krizím předcházet.

Patříme mezi přetížené rodiny, co si budeme povídat. Většina rodin je dnes takových. Prarodiče našich dětí ještě pracují,  my pracujeme a Vašek nemá zrovna osmihodinovou pracovní dobu… Já si vymyslela studium a dvě z našich dětí chodí do školy, z toho jedno je dítě se specifickými vzdělávacími potřebami. Takže jo – od rána do večera se nezastavíme a když si k tomu přidáme ještě třeba dobrovolnictví pro farnost, celkem jednoduše si spočítáte, že na společný čas ve dvou mnoho času nezbývá… Ale pozor! Stále ho hledáme a snažíme se ho generovat, i když jsou podmínky náročnější. Mnozí z vás jistě ví, o čem mluvím. Jak říkám, mnoho rodin je dnes v podobné situaci, jako my…

Nechci teď vyrukovat s tím, že bychom si s Vaškem řekli, že každých 14 dní odjedeme sami na víkend nebo co týden půjdeme spolu na večeři. To prostě není reálné a já nereálné cíle nemám ráda. Krásných společných zážitků a času ve dvou je potřeba, ale připadá mi, že spokojenosti ve vztahu jde dosáhnout i bez častého hlídání a „bomba“akcí.

Pro tuto chvíli mě tedy napadlo, že si každý večer před usnutím řekneme jednu věc, kterou nám ten druhý v daný den udělal radost. Je to drobnost, ale všimla jsem si, jak si v každém dni mnohem víc myslím na to, čím bych mohla Vaška potěšit, co by mu udělalo radost. Nemusí to být nic velkého. Jemu posledně udělalo radost, že jsem si vzpomněla a koupila mu tvarohy k snídani a mně zase to, že přemýšlel o tom, jak to udělat, aby Domča mohla chodit na kroužek KMG a neměla tam hodinu mezeru, kdy na něj musí čekat… 

Vztah si tvoříme i podle toho, na co zaměřujeme pozornost. Když si budeme vzájemně všímat více našich negativ, a toho, co nás na sobě štve, náš vzah se bude ubírat směrem, kterým nechceme. Věřím ale, že vědomé všímání si pozitiv může po drobných a skromných krůčcích vést právě tam, kam naopak chceme – společně strávenému životu, dokud nás smrt nerozdělí.

A k tomu všemu, co ještě vymyslíme, aby náš vztah rostl, je nejdůležitější opravdu upřímná a otevřená komunikace, která v sobě zahrnuje aktivní naslouchání druhému. Musíme na tom stále pracovat, já se snažím víc mlčet a Vašek víc mluvit. Všichni vědí, že komunikace je klíčem ke spokojenému vztahu, ale roky manželství ubíhají a moc snadno se na to zapomíná…