Člověk míní…

Tak jsme si zase jednou něco naplánovali 😊Musím říct, že mě baví, jak nás sám život dokáže neustále školit.

Přemýšlela jsem, jak tento článek pojmout. Původně jsem ho chtěla psát jako deník den po dni, ale když jsem pak viděla ty hustě popsané stránky, necítila jsem se z toho vůbec dobře. Šlo totiž o to, že bych psala jen o tom, co všechno jsem musela udělat a zařídit, kolik jsme toho měli, co všechno se sešlo atd. Prostě výmluvy, proč se něco nepodařilo tak, jak jsme chtěli. Záclona, která by měla zakrýt můj a náš neúspěch.

V minulosti bych nedokázala přiznat, že něco nezvládám, na něco nemám, že máme nějaké problémy, že nejsem tak výkonná… cokoliv, v čem jsem si připadala nedostatečná, bylo tabu. Navíc mě dříve obklopovali lidé, kteří mi rádi připomínali, že já „jsem jen na mateřské“, zatímco oni chodí do práce, i když mají malé dítě, nebo mi předhazovali své dokonalé vztahy a já se strašně styděla, že ten náš zas až tak dokonalý není. Bylo toho samozřejmě víc, proto jsem se na sílu snažila dělat věci, které mi vůbec nebyly vlastní, jen abych všem okolo sebe dokázala, že nejsem méněcenná, že toho také spoustu zvládnu… ale nakonec jsem to nebyla já a k ničemu dobrému to nevedlo.

Až dlouhodobá práce sama na sobě mě přivedla k tomu, že jsem se vlastně přestala přetvařovat, přestala jsem se snažit být bezchybná. Přestala jsem se snažit vyrovnat se a zavděčit lidem kolem sebe. Naopak jsem se od nich odpoutala a začala žít svůj vlastní nedokonalý život.

Díky této změně životního přístupu vám mohu bez přetvářky přiznat, že náš „týden manželství“ byl totální katastrofa 😊 Za poslední měsíce se nestalo, že bychom na sebe měli tak málo času. Nestíhali jsme nic. Měli jsme naplánované online přednášky, chtěli jsme navýšit čas společné modlitby, chtěli jsme si oba zajít ke zpovědi a každý den si udělat radost nějakou drobnou společnou aktivitou.

Nakonec to vše skončilo u toho, že jsme si v pondělí pustili úvodní video k přednáškám a před barákem jsme si dali noční koulovačku poté, co děti usnuly.

Každý další den ve mně narůstala frustrace z toho, že jsme opět nic z předsevzatého nezvládli, a že se nám to nedaří. Přesto to ani jeden z nás nevzdával. Když jsme se sešli večer doma a utahaní jsme padli do postele, tak jsme se dokázali alespoň zasmát tomu, že nám ten týden manželství (Vašek vždycky říkal rodiny, protože si nezapamatoval ani ten název 😀 ) „pěkně vychází“. Další den skončil zase až v jedenáct v noci, energie žádná, ale pořád jsme tomu dávali šanci. A když byla najednou sobota večer, nezbývalo než si přiznat, že to nevyšlo.

A víte co? Žádná katastrofa se nestala. To, že se nám něco nepovedlo, nevadí. Tím neúspěchem jsme procházeli spolu. Naštěstí jsme docela dost zvyklí na to, že v naší rodině často nejde podle plánu vůbec nic, takže zřejmě máme docela slušnou míru odolnosti 😀 A toto byla jen taková lehká připomínka toho, že neúspěchy v manželství a v rodině, někdy i ty dlouhodobé, nemusí nutně znamenat, že je všem dnům konec nebo že je všechno špatně. Pořád totiž může přijít neděle.

Když nastala neděle u nás, udělali jsme společně valentýnský oběd a dort, děti předaly tatínkovi přáníčka, která jsme mu společně vyrobili, zatímco byl v sobotu v práci. Vašek nás na oplátku podaroval krásnými kytičkami. Holčičky šly navíc k panu Vietnamcovi a za kapesné mi koupily vonnou svíčku a všem srdíčkovou bonboniéru.

I když tento týden zdaleka nebyl podle našich představ, neděle jako kdyby ho napravila a dala mu smysl. Bylo krásné vědět, že je před námi zase nový týden. Nová příležitost k tomu, žít své životy jinak a lépe.