Fyzické a psychické (ne)zdraví
Dnes se s vámi chci podělit o to, co následovalo po popeleční středě. Jak jsem psala v minulém článku, postní období s sebou často přináší nejrůznější zkoušky. U nás se to projevilo hned ve čtvrtek, kdy jsem se dostala do karantény. Paradoxně mě do ní „poslal“ očkovaný člověk, kterému ale vyšly pozitivní testy.
Protože ke kontaktu došlo v mojí práci, čekaly testy mě i Meta. V neděli jsme na ně tedy zašli a netrpělivě očekávali (tedy hlavně já), jak to dopadne. Mezitím jsme obdrželi zprávu, že do karantény padá i naše prostřední dcerka kvůli kontaktu ve škole. Večer přišla sms, že syn je negativní, ale já jsem zařazena mezi infekční osoby. Začala jsem se nepokrytě radovat. Chápu, že vám tato reakce asi připadá nepatřičná, stejně jako naší nejstarší dceři, která dost naštvaně prohlásila, že nechápe, jak se někdo může radovat z toho, že má koronáč. Hned to ale vysvětlím.
Je to 13 let zpátky, kdy se u mě objevila úzkostná porucha. Bohužel se mi rozjela hned po svatbě. Na to vás nikdo nepřipraví. Bylo to příšerné a můj manžel si se mnou dost užil. V konečné fázi jsem se bála vycházet z bytu, protože jsem všude viděla smrt, respektive něco, na co určitě umřu. Bála jsem se i jíst – co kdyby v tom něco bylo. Každou chvíli jsem měla panický atak. Po určité době jsem pochopila, že je potřeba navštívit psychiatrii a psychoterapeuta. Obojí jsem udělala, dostala jsem lehká antidepresiva a začala navštěvovat terapii. Obojí mi hodně pomohlo, pak jsem v krátké době otěhotněla, vysadila léky, a život začal být zase docela normální. Úzkosti však nezmizely úplně, i když jsem je měla pod kontrolou. Naplno se objevily zase až v roce 2017, kdy jsme měly s Vaškem velkou krizi. Nakonec se ukázalo, že je probudily dlouhotrvající potlačované potíže ve vztahu. S vyřešením našich problémů jako mávnutím kouzelného proutku zmizely i panické ataky, obavy a strachy z nemocí.
Celý rok, od minulého března je pro mě jednou velkou zkouškou, zda jsou úzkosti ohledně nemocí již opravdu minulostí. Po většinu této doby jsem byla sama na sebe pyšná, že nepanikařím, chovám se racionálně, nevyšiluji. V posledních týdnech jsem ale začala cítit, že začínám mít lehké obavy. Trochu jsem zbystřila. Uvědomila jsem si, že se mi hlavou honí představy o tom, jak se o mě bude na Novinkách psát, že žena, ročník 87, do té doby zcela zdravá, je nyní hospitalizována ve vážném stavu na plicní ventilaci. Takové představy se mi vůbec nelíbily, nejen pro jejich iracionalitu, ale hlavně proto, že jsem si uvědomila, jak malou mám důvěru. Obrátila jsem se tedy o pomoc k Bohu a svěřila mu, jak jsem naštvaná sama na sebe, že se mi takové věci honí hlavou. Prosila jsem ho, aby mě od toho osvobodil a nenechal mě znovu upadnout do úzkostných stavů.
A on odpověděl – koronavirus jsem dostala. Ale průběh mám jeden z těch nejlehčích. Pálení na plicích, kašel, vyrážka, únava. Proto jsem se začala radovat, když mi přišla zpráva o tom, že jsem pozitivní. Byl to pro mě takový další důkaz Boží lásky ke mně. Odpověď na moje obavy. Jsem si vědoma toho, že kdyby pandemie přišla v dobách mých největších úzkosti, zřejmě bych se dostala do stavu, kdy by mě skutečně museli hospitalizovat, protože bych tu nemoc nebyla schopna psychicky zvládnout, čímž by i příznaky byly mnohem horší. Tak tomu v té inkriminované době bylo i u jiných nemocí…
Tolik tedy k začátku naší postní doby 😊. Většinu rodiny čeká ještě docela dlouhá karanténa. Uvidíme, jaké bude skóre nakaženosti. Všichni jdou v pátek na testy, včetně chudáka nejmladšího Meta, který na nich byl už v neděli se mnou…
A co se v tomto týdnu povedlo? Splnili jsme jedno z našich postních předsevzetí – udělali jsme si doma vylepšený modlitební koutek, ve kterém dostává rodinná modlitba úplně jiný rozměr. Budeme se i nadále modlit za ty, kteří neměli takové štěstí a mají vážný průběh covidu i za ty, kterým jsme modlitbu z nejrůznějších důvodů slíbili.
