Hněv a jemu podobní

Konec prázdnin se nezadržitelně blíží a já se tak dostávám k tématu, kterým jsem se zabývala víceméně celé dva měsíce, a tím je potlačovaný hněv. Než se k tomu ale dostanu, musím říci, že to, o čem budu psát, nesouvisí s tím, jak jsme prožili náš čas o prázdninách. Jsem nesmírně vděčná za to, jaká máme zaměstnání, a že můžeme o prázdninách věnovat tolik času společným zážitkům s našimi dětmi… 

To mi vlastně poskytuje takový malý oslí můstek. Už na začátku prázdnin jsem si všimla, že mě neskutečně rozčilují na sítích všudypřítomné obrázky tří dinosaurů, které mají znázorňovat tři děti, které útočí na svého rodiče o prázdninách. Ke své škodě jsem neodolala a četla jsem komentáře pod obrázkem, které téměř všechny štkaly nad tím, jak je to strašné mít děti o prázdninách doma, že to je k nepřežití, a že se rodiče už moc těší, až zase jejich potomci naklušou do institucí a bude od nich pokoj. Vzbuzovalo to ve mně tak nelibé emoce, že jsem se tomu až divila. Mám samozřejmě oproti jiným rodičům výhodu v tom, že mám většinu prázdnin volno, to uznávám, ale na nic jsem se netěšila tolik, jako na to, že po celém školním roce budu moci konečně strávit více času aktivně se svými vlastními dětmi…

Na základě tohoto obrázku jsem začala přemýšlet nad tím, že mě během uplynulého školního roku naštvalo opravdu mimořádné množství věcí. Byl to také mimořádný rok, ve kterém mě deptaly situace pracovní, rodinné a týkalo se to i věcí, které mně nebo nám s manželem byly svěřeny. Nejdříve jsem nad tím jen lehce přemýšela, ale pak jsem si začala všímat toho, že se mi něco děje. Začala jsem jednat vznětlivě v situacích, kdy bych to od sebe nečekala. Když jsem byla s kamarádkami na chalupě a v podstatě neustále jsem se cítila bezdůvodně naštvaná a ten vztek uvnitř mě neovladatelně začínal prosakovat ven, začala jsem si pokládat otázku, co to má být. 

Z mého přemítání vzešlo uvědomění, že mám z hněvu a vzteku strach. Neumím s nimi zacházet, neumím je projevit beze strachu, že se stane něco strašného. Během minulého roku se mi mnohokrát něco nelíbilo, s něčím jsem nesouhlasila, uráželo mě to, anebo zraňovalo, ale nikdy jsem nedokázala dát průchod konstruktivnímu hněvu. Vždy jsem se buď snažila zachovat tvář nebo jsem se snažila zareagovat spíše laskavě, než vztekle, ale všechny ty pocity se střádaly a střádaly, protože jsem jim neposkytla žádný ventil (nebo jo a odskákaly to děti, což ve mně probudilo další vlnu hněvu sama na sebe, takže začarovaný kruh) Teď o prázdninách už jsem si připadala jak tlakový hrnec, který nekontrolovatelně upouští páru a možná jsem párkrát i bouchla…

Upřímně toužím po tom naučit se prožít hněv, když ho prožít mám, být naštvaná, když mám naštvaná být. Hrozně se této emoce bojím i ve všech vztazích. Nemám moc dobré zkušenosti s tím, když jsem si párkrát dovolila dát svůj hněv najevo… Bojím se, že bych přišla o ty, které mám ráda… A nejhorší je, že když ten hněv tak po troškách střádám, stejně mi čas od času někde vybuchne a já pak trpím strašnými výčitkami svědomí z toho, že jsem byla na někoho naštvaná, nechovala se laskavě nebo že jsem se tak rozhorlila, až to bylo trapné… 

Mým plánem pro následující školní rok je práce s mým hněvem. Chtěla bych se naučit nejen říct, že mě něco štve nebo že s něčím nesouhlasím, ale taky to vhodně prožít – ne destruktivně, ale nesyslit si vztek do chvíle, kdy to už destruktivní bude…

Zajímá mě, jak to máte vy, kteří čtete tyto řádky? Umíte pracovat s hněvem? 

Já mám tedy v plánu jít v první řadě ke zpovědi, abych se trochu odrazila 😊. A pak uvidím, budu mít narozky, tak si k nim třeba pořídím boxovací pytel 😀 Nicméně se určitě k tomuto tématu budu průběžně vracet a reflektovat ho…. 

Přeji krásný poslední týden prázdnin a těším se tady na hlubině zase příští týden 😊.