Manželství je každodenním rozhodnutím pro lásku

Vždy jsem slýchávala od starších a moudřejších, že si má člověk ve vztahu dávat pozor na to, aby se nedostal do přílišného stereotypu. Ten, že je prý naprostým zabijákem lásky.

U nás jsme se vždy hodně snažili, aby vztah nebyl stereotypní (někdy až moc – věřím, že se vysvětlení objeví v některém z příštích článků 😊). Jsme oba společenští. Moc rádi chodíme mezi lidi a také se věnujeme mnoha aktivitám – některým společně, jiným každý zvlášť. Přestože máme tři děti, vždy jsme se snažili vyhradit si některý večer jen pro nás dva. Na naší poličce většinou čekalo na svou chvíli několik lístků do divadla nebo na koncert, poukázka na večeři, na zážitek. Vždy jsme se měli na co těšit a průměrně jednou měsíčně jsme spolu vyrazili na rande a načerpali jsme z toho, že chvíli nevystupujeme jako „maminka a tatínek“.

Poslední dobou jsem začala vnímat, jak mi tyto naše společné chvíle chybí. Nastavení, které jsme znaly, a které dobře fungovalo a pravidelně upgradovalo náš vztah, se s pandemií změnilo. Život jako by se smrsknul na cestu do práce a z práce. Všechny aktivity, které nám přinášely radost, včetně našich aktivit pro druhé lidi, jsou zakázané. Vše, na co jsme se těšili, je v nedohlednu. Mnohé z toho, co nás definovalo, aktuálně neplatí.

Přišlo mi na mysl, že jsme se dostali na samou dřeň našeho manželství. Bez obalu, který sestává z našich aktivit, zájmů, zálib, společných zážitků, dokonce i z milované práce, jsme před sebou jen takoví, jací jsme. Zůstává skutečné jádro našeho já. Za nic se neschováme.

Znovu se tak vracíme k podstatě toho, co jsme si před třinácti lety slíbili – lásku, úctu a věrnost napříč vším, co nás v životě potká. Podstatou našeho vztahu nemůže být to, čím vším jsme navenek a co všechno děláme. Je to něco hlubšího, trvalejšího. Je to přijetí toho druhého bez šminek, kostýmů a masek. Je to láska, která vnímá to dobré, navzdory vnějším vlivům. Je to tak abstraktní, že i kdybych to popisovala na tisící řádcích, nedokážu to přesněji vystihnout.

Vím, že láska v manželství je každodenním rozhodnutím pro toho druhého. To nám pomáhá v těžkých dobách stále nacházet to hezké. Vnímáme, co se ztratilo, ale věnujeme se tomu, co nového se objevilo. Společně se snažíme nacházet nové cesty, které nás provedou dalším úsekem našeho manželství. Jestli je to snadné? Chacha – není 😊. Občas to stojí celkem přemáhání, ale ještě jsem nezažila, že by se energie investovaná do našeho vztahu nevrátila. I když někdy to trvá deset let… (ale o tom zase jindy😊.

A teď něco víc při zemi 😊 V rámci snahy o to, aby nás „stereotyp“ nedohnal, jsme se v neděli vydali na krásný rodinný výlet. Konečně mi bylo dobře a počasí k tomu přímo vybízelo. Jeli jsme do Libic nad Cidlinou, kde jsme starší dceři trochu propojili online vyučování s konkrétními místy, kde údajně došlo k vyvraždění Slavníkovců. Pokračovali jsme pak ještě na soutok Labe a Cidliny a výlet zakončili na kolonádě v Poděbradech.

Nelituji jediné vteřiny, kterou investuji do vztahů v naší rodině. I když se nám občas nedaří, i když máme za sebou pořádné pády, i když spousta věcí není ideální, jsem moc ráda, že máme pořád touhu se snažit a jít spolu všichni dál…