Na 100%

Minulý týden pro mě bylo naprosto fyzicky nemožné napsat článek. Byla jsem vyčerpaná zkouškovým obdobím, ale i celkově negativní náladou, která kolem mě celkem pochopitelně stále koluje… v práci, doma… Připadalo mi, že pokud bych něco psala, celé téma by se točilo jen kolem toho, že jsme každých pět minut v karanténě, protože dnes už neplatí čím víc proužků, tím víc Adidas, jako za našeho mládí, ale čím víc dětí, tím víc karantén 😊.

Naštěstí jsem ale ukončila zdárně první semestr, trochu se vzpamatovala a během týdne mě napadlo jedno velmi důležité téma.

Přes týden je náš život značně monotónní. Přijdeme z práce, děti dělají odpoledne úkoly a pak už je prakticky hned večer a jdeme spát. Proto se snažíme, abychom alespoň víkendy opravdu prožívali…

Tuto sobotu jsme si udělali procházku na Vyšehrad – z ní je také foto v úvodu. Naposledy jsme tam byli jen tak na procházce společně, když byly holky ještě malinké, od té doby jsme se ještě trochu rozmnožili 😊. A potom jsme jeli k bratrovi a jeho ženě na návštěvu. S mojí skorošvagrovou jsme už během Vánoc mluvily o tom, jak je pro nás důležité trávit čas opravdu s těmi lidmi, se kterými chceme být. Bylo to také jedno z mých novoročních předsevzetí – být více s rodinou a nadto zvažovat různá pozvání na akce, kam bych šla třeba jen ze slušnosti… Ptát se více sama sebe, jak chci trávit volný čas a s kým, jednoduše ho nemarnit…

A s tím právě souvisí druhá věc, která mě silně oslovila v neděli. Po mši jsem vzala holky na workshop bubnování v kruhu do Minoru. Měla jsem štěstí, protože lektor přizval i rodiče, takže jsem si mohla všechno zkoušet a prožívat spolu s holkama. Bylo to pro mě naprosto úžasné a nabíjející. Užila jsem si každou vteřinu. Dcerám jsem pak říkala, že si myslím, že život není jen o žití přítomného okamžiku, ale o jeho skutečném prožívání. Opravdu naplno využívat toho, co nám život nabízí a dává. Chtěla bych, abych alespoň toto dokázala našim dětem předat…

Přístup k prožívání okamžiku je totiž asi mým životním mottem. V pondělí jsme se s Vášou poměrně dost chytli. Když jsem v úterý ráno přišla do školky, byla jsem ještě naštvaná, ale zároveň jsem si uvědomovala, že ten den se nebude opakovat, takže jsem naštvání hodila za hlavu a naplno si užívala den s dětmi a mám pocit, že trocha toho pozitivního naladění přešla i na ostatní… A ještě, než jsem přišla domů, hádka už byla prakticky urovnaná, dostala jsem totiž krásnou zprávu a doma už jsme si jen něco málo dořekli…

Nejsem imunní vůči všemu, co mě teď otravuje vzhledem ke karanténám a dalším věcem, ale zároveň si všímám, že i v těch všedních dnech, které jsou často plné náročných okamžiků, stále přicházejí nabídky krásných chvil. Přeju si, aby se nám dařilo je nepropásnout a uvědomovat si, že život je opravdu ten nejúžasnější dar.